Arzenál

Jak paradoxní a příznačné, že cyklus audiovizuálních esejí na různá témata týkající se kinematografie a přístupu k ní (od archivnictví a restaurování/remasterování, přes manipulativnost a realtivnost sdělení po reflexi, prožívání i materiálnost filmu), zůstane radikálně nepochopený a narazí naopak na zeď apriorního odmítnutí a zatvrzelé neochoty reflektovat a uvažovat. Při tom právě o podnícení reflexe zjevně tvůrcům šlo. Navzdory neadekvátnímu zdejšímu označení labelem "dokumentární", má cyklus Arzenál blíže k formátu video esejí než k dokumentu, alespoň ne v jeho obecně přijímaném významu. Jeho cílem není informovat či prezentovat fakta a hodnocení, ale předkládat divákům podněty v souladu s tím, že není jedna neotřesitelná autoritativní odpověď, stejně jako film potažmo obraz nemá jeden jediný význam. Místo, aby se zdejší nadšenci filmu věnovali podnětům, které se týkají předmětu jejich zájmu a jeho podstaty, které se rozebírají v jiných dílech, především "Ostře sledovaná digitalizace" a "Nová věčnost", tak naopak řeší svůj vlastní obraz. Navíc obraz, který sami utvářejí, takže o to víc jsou pobouřeni jeho podobou. Výkřiky, že je pořad zaujatý jsou poněkud absurdní v momentě, kdy dává prostor k vyjádření různým stranám a naopak se zjevně snaží ukázat absurditu elitářského přístupu sarkastickými mezititulky. Nejvýmluvnější pro podstatu ČSFD je pak výtka, že tvůrci nezahrnuli reprezentativní vzorek uživatelů. Ta odhaluje potenciál k egocentrismu a zaslepenosti vlastní jakémukoli sociálnímu médiu, kterým je také ČSFD. Každý jednotlivec na sociální síti sám sebe vidí jako onoho vzorového, což souvisí s tím, že vytvářením si bublin konvenujících názorů se potenciálně inklusivní a demokratické platformy transformují na rozdrobené více či méně radikální enklávy elitářů. Je pak otázkou, jestli vůbec může vzniknout pojednání o ČSFD, které by konvenovalo všem jejím uživatelům, potažmo jak by mělo vypadat. Zatím na jakékoli i sebestřízlivější pokusy popsat tento fenomén vždy jistí uživatelé zareagovali velmi emotivně a odmítavě. Tvůrci naopak přišli se zjevnou úctyhodnou myšlenkou ony domněle znesvářené světy vně a uvnitř ČSFD propojit, i když samozřejmě narážejí na prostý fakt, že ne každý člověk je ochotný se vyjadřovat na kameru, nebo je zkušený řečník. Nicméně to, že onen dialog nevyšel, už není jejich vinou. Naopak fakt, že diskuse, které mohou vést k tříbení názorů, nahradilo vyblití se do klávesnice bez zpětné reflexe, není vlastní pouze ČSFD, ale právě všem sociálním médiím v době jejich masovosti. To ale není chyba této eseje, která se naopak snaží spojovat bez ohledu na nějakou předpojatou adekvátnost oněch spojení. Výmluvně zde nakonec dochází k dialogu oněch některými stále zarputile oddělovaných vysokých a nízkých rovin kinematografie v závěrečné koláži obrazů z Vláčilovy Holubice a Ewansovy Godzilly. A je to dialog užší a překvapivě funkčnější než mezi znesvářenými sférami filmových nadšenců opevněnými v zákopech, které si sami vykopali a sami je zatvrzele vystužují. Ale naděje tu je, jak ukazuje setkání Pomotyho a Vachka, které je samo o sobě grandiózně roztomilým kontaktem dvou protilehlých pólů spojených vášní k filmu. (27.07.2019) (méně) (více)