Po strništi bos

Silné zklamání. Bohužel jsem nucen s lítostí konstatovat, že Jan Svěrák upadl do uměleckého kómatu a svým nejnovějším snímkem nepřináší nic nového. Líbivé obrázky, ale jinak kolem toho všeho dost prázdno. Atmosféra protektorátu prakticky nulová, děj totálně rozpadlý a herecké výkony s výjimkou fantastického Oldřicha Kaisera takové nijaké. Problém je taky v humoru - je dost nucený a používaný na sílu, aby tam byly jakože vtipné situace. Přitom jiný Svěrákův film z druhé světové války Tmavomodrý svět (2001) patří k tomu nejlepšímu, co od roku 1990 v naší kinematografii vzniklo. O to je to zklamání bohužel větší. (Viděno v podobě předpremiéry na LFŠ v Uherském Hradišti.) (06.08.2017)

Když vezmete už jednou vylouhovaný pytlík z čaje, strčíte jej do hrníčku a zalijete znovu vroucí vodou, výsledek prostě nebude mít zdaleka stejnou sílu, jako poprvé. Díky zdejším ohlasům, přinejlepším rozpačitým, jsem si nastavila hladinu očekávání ohledně "Po strništi bos" kamsi pod úroveň svých rozvrzaných kolen. To je velmi dobrá technika, při které divák nemůže být zklamán a často dochází k milému překvapení. Takže jsem si docela užila návštěvu doby, co mohla být opravdu krásná, kdyby jeden zasraný malíř pokojů neměl přehnané mocenské ambice. Svěrákův scénář sice působí dojmem, že vznikl na útržcích hajzlpapíru, z nichž část byla použita a spláchnuta, film je jaksi nekompaktní ve více ohledech, ale vlastně nemám nutkání se do něj ostřeji navážet. Nenadchnul, leč několik scén bylo docela fajn... žíznivému holt stačí i čaj druhák z popraskaného hrnku a já v posledních letech moc filmů neviděla. Mám sklon zastávat se slabších, dám laskavých 70%. (04.01.2019)

Typický český film, který pomocí lehkého humoru a "svěrákovských" postav zpracovává random období v Československé historii, vytváří u diváka pocit nostalgie, něhy a místy i trochu toho mrazení. Problém je, že po filmech jako Pelíšky, či Musíme si pomáhat, už nemá tento koncept, co nového říct. Tedy ne, pokud se tyhle scénáře budou psát jak přes kopírák... Ve zkratce každé hodnocení v intervalu 2* - 4* je validní a má de facto stejnou výpovědní hodnotu (odvíjí se pouze od momentálního naladění diváka). 6/10 (26.12.2017)

„TATI, JÁ MĚL HODNĚ NAHNÁNO. ALE V KALHOTÁCH NIC…“ /// Dětský dialogy maj Svěráci zmáklý. Taky tragický věci uměj podat komicky. Příběh je plytkej, ale díky Janovi schopnosti vytvořit poetiku z malinkatejch věcí (třeba z převlíkání Terezy Voříškové) je koukatelnej. Asi není náhoda, že „tohle“ rodinný vyprávění si Svěráci nechali nakonec. Prostě už to není vono. A tak jestli vám nestačí ten holčičí polibek (snad to není spoiler?), můžete to pojmout jako úvahu, zdali by Ondra Vetchý jednou nemohl nahradit Zdeňka Svěráka v Cimrmanech. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knížku, kterou v roce 2013 napsal Zdeněk Svěrák, neznám. 2.) Potřebuju se naučit chodit bosej po strništi. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (27.12.2017)

Řadíte-li se mezi oddané Svěrákovce, Po strništi bos přečkáte bez úhony, a navrch ještě s milým úsměvem. Je to laskavý poetický pohled na svět optikou dítěte, který je však až moc laskavý a příliš nesvázaně poetický - vyprávění schází nosný konflikt, který by pomáhal množství aktérů nějak tvarovat, a epizody ze života se slévají sice příjemně, podpírané různými dílčími zápletkami, ale postrádají pevný rámec a budí dojem, že by mohly pokračovat ještě další hodinu. Kromě Edy je nejlepší postavou s nejzajímavějším příběhem Kaiserův Vlk, ostatní mají víceméně podružné postavení a provádí hlavního hrdinu světem primárně řízeným rodinnými hodnotami a krásami i nástrahami chlapectví, a až sekundárně sužovaným táhnoucí se válkou. Není to špatný film, má přesnou režii a několik hezky vypointovaných humorných motivů, ale výsledek je příliš rozbředlý a nejednotný... 65% (04.01.2019)