Hon na pačlověky

Mnohokráte realizovaný koncept dostává famózní zpracování, kde se zúročují všechny přednosti Waititiho – hravá imaginace nespoutaná realismem, ale z reality vycházející, nezměrné sympatie k totálním outsiderům a asociálům, brilantní komediální timing, obliba v lokálních novozélandských motivech, obzvláště těch ze světa nejnižších sociálních tříd a perfektní cit pro naturščiky. V kombinaci s oblíbeným humoristickým románem pak není divu, že se výsledek stal divácky nejúspěšnějším novozélandským filmem všech dob. Podobně jako třeba Stephen Chow kdysi v Hongkongu také Waititi dokáže gagy nejnižšího registru ztvárnit s osobitostí a sofistikovaností. Tohle není žádný jalový bezmyšlenkovitý humor, ale dokonale vysoustružená zábava, která stojí na precizním načasování a dokonale zvládnutém filmařském řemeslu. Už Charlie Chaplin či Harold Lloyd věděli, že spadnout na zem umí každý, ale jen mistr to dokáže dokonale pro kameru. Co na tom, že někteří diváci, to nedokáží pochopit. (12.07.2016)

Bušní road trip obtloustlého protivného sirotka a protivného chlapíka, který už se blíží k dědkovskému věku (no jo, Same Neille – ale třeba si to jen dobře hrál), je místy vtipná, místy záměrně parodická a jen lehounce dojemná. Film předkládá originální charaktery v neotřelých situacích a dobře volených dialozích. Bavila jsem se. SHRNUTÍ: Jak projít novozélandskou buší po boku zálesáka a v patách s novozélandským OSPODem. (19.10.2022)

Waititi to má v sobě. Film, který je po celou dobu prvoplánovou a nepolevující kritikou zakomplexovanosti a sterility současného světa, ale zároveň nepřestává chrlit zábavné dějové zvraty, metaforické nápady a sem tam i parádní hlášky, které mi zůstanou na mysli ještě dlouho. A kde nestačí čitelně nalajnovaný vývoj jednoduchého příběhu, tam pomáhá dobře fungující chemie mezi svévolným Rickym a zatvrzelým Samem Neillem, který si připisuje další nezapomenutelnou roli. Vyzbrojen salvou filmových odkazů unikl Waititi do divokého území nekonečné ironie a nadsázky, kde se neztratil, ale dokázal sloučit záměrnou dějovou extravaganci a ztřeštěnost s chytrou komorní story, která sice nedosáhne žádné myšlenkové inspirativnosti, ale na povrchu je tak zábavná a funkční, že by se řada nezávislých autorů mohla učit. Doufejme, že se Taika v Hollywoodu nespálí... 80% (22.04.2017)

Tímto filmem jsem zakončil dnešní den s Taikou Waititim a i tentokrát jsem se přes dvě hvězdy nedostal. Kdybych se měl o toho vyžraného hajzlíka (pardon, morbidně obézního, problémového hocha) starat já, šlo by jednoznačně o krátkometrážní snímek, protože by své chování v úvodu nemohl přežít. Čím déle jsem film sledoval, tím větší jsem nabíral jistotu, že jde o typický rodinný snímek, ve kterém děj i přes mnohá nepravděpodobná dobrodružství směřuje neodvratně k dobrému konci, což mě moc nebere. Nic proti dobrým koncům, ale ten příběh byl prostě slabý. Fakt jsem nechápal, proč napsali hercům do scénáře opakovaně větu o tom, že je kolem milión hektarů buše, když pak oba uprchlíci neustále o někoho zakopávali. Chabé. (10.03.2018)

O hloupých pro hloupé. Už jsme zase u toho, když se smějeme, že někdo upadl. Dokud se Waititi cachtal v indie vodách (Eagle vs Shark) dala se občasná superprimitivnost schovat pod romantickou podivnost nebo pocity melancholie a bizarnosti, jenže tady už je to jen a pouze na první signální. Chápu, že tady nemůžu hledat ani hloubku ani originální přístup k filmařině, ale asi by mi stačilo, kdyby Waititi nepsal postavy a jejich dialogy tak, že doslovné znění vtipu vytušíte 15 vteřin před jeho vyřknutím. Tak tudy ne, jdu si pustit Swiss Army Mana po sedmé #kviff2016. (04.07.2016)