Druhá strana naděje

Kaurismakiho styl je velmi osobity a me jeho filmy o ztracenych existencich proste bavi. Sice jim k dokonalosti temer vzdy neco chybi, ale u me dobry. Posledni jeho film resi aktualni tema a tedy zivotni peripetie jednoho Syrana kdesi ve Finsku. Tradicne absurdni, film se nesnazi cokoliv resit, staci se jen divat a bavit se. (10.05.2019)

Aki Kaurismäki stárne a jeho herci s ním. Entuziasmus a spontaneita jsou projevem mládí, a u něho to není jiné. Jeho poslední příběhy (řekl bych, že se dá mluvit a třech fázích a tato je poslední) jsou zajímavé, dobře natočené, ale chybí v nich cosi, co tam možná dříve bylo. Mám pocit, že by každý dobrý režisér natočit na podobné téma podobný film - což se o filmech jako Drž si šátek, Tatjano, Bohémský život nebo Calamari Union rozhodně říct nedá. Pozn. 1: Když se ve filmu poprvé objevil Sherwan Haji (jako Khaled), spatřil jsem archaického syrského bojovníka na lovu lvů (samozřejmě s vlnitými vousy). Pozn. 2: Relativně dlouhé sekvence filmu byly naplněny hudbou (mimochodem skvělou, jak se ostatně dá od AK čekat), a i když film hodně oživuje, přesto to není "hudba filmová", ale spíš laciný benefit. (17.10.2018)

Jak správně napsala Frida, tohle se Ti moc nepovedlo, milý Aki. Natočil jsi už mnohem lepší filmy a tenhle mi přijde, jako by po celou dobu jel nějak na půl plynu, no a ten závěr, ten tomu taky moc nepřidal, co si budeme nalhávat. Ale vůbec nad Tebou nelámu hůl. Tvé snímky mi totiž většinou sedí a že zrovna tenhle nevyšel? To je zanedbatelná věc, která se určitě v životě stane jednou každému. (12.12.2017)

(147/2017) / No trvalo mi pár minút kým som sa zorientoval. Pre mňa prvý Kaurismäkiho film je nabitý absrudnými postavami, dialógmi, scénami. Jasné posolstvo o všakovakých predsudkoch v spoločnosti je postavené na základe suchého humoru a niektoré hlášky teda stáli za to. Oceňujem, že aj formálna stránka je na úrovni, nie vždy je to v Európe zvykom pri tomto type filmu. (7/10) (04.10.2017)

Většina režisérských velikánů, kteří byli na vrcholu dejme tomu v 90. letech, mají v dnešní době problém udržet svůj vlastní unikátní rukopis, ať už se jedná o specifickou filmovou řeč, anebo (a to především) o vizuální estetiku. Problémem může být jejich vlastní umělecký vývoj, já vidím jako důležitý bod a zásadní problém v přechodu do digitálního prostředí. Ať už je vývoj techniky jakýkoliv, a i když třeba ještě dneska točíte na surovinu, málokdy má pak daný snímek ten pravý filmový look a feeling, ten pravý rukopis minulých dekád, kdy filmy byly mnohem filmovější, než jsou dnes. Celým tím okázalým shrnutím se dostávám k tomu, jak moc jsem byl nadšen, když jsem zjistil, že i v roce 2017 dokáže Kaurismäki natočit film, který je (v tom nejlepším smyslu slova) prostě dalším v řadě, a který v sobě nese všechny ty specifické prvky rukopisu, jež ho zdobí od samotného počátku. Policie sice má na stole notebooky, ale stejně pořád píše na stroji a má starý dobrý ciferníkový telefon a vám přijde, že takhle to prostě má být. Stále se v Kaurismäkiho filmu skoro nemluví, stále je vše dokonale mile prkenné, stále tam jsou ty natolik specifické polodetaily na obličeje postav stojící ve zcela specifickém druhu nasvícení. Kaurismäki má občas tendenci vyskočit z té zdánlivé emoční plochosti a začne posouvat svůj absurdní humor do trochu šílenější roviny. Já dávám přednost těm jeho filmům, kdy se tomu v podstatě zcela vyhýbá a celý děj tak proběhne v té suchohumorné rovině. Proto i u Druhé strany naděje bych měl k několika místům určité výhrady, nemění to ale nic na tom, že jsem si to celé opravdu užíval s pocitem neskutečně příjemného staromilství. 7/10 (06.09.2017)