Alfa

Občas jako dospělejší disneyovka, občas nekompromisní boj o přežití, ale po celou stopáž lavina emocionálních rozhodnutí a dech beroucích obrazových výjevů. Snad každý druhý záběr téhle mládeži (skoro) nepřístupné verze Medvědích bratrů by si zasloužil místo jako obraz na zdi. A že se dějově nejedná o žádný objev, že dialogy občas působí jako patetické fráze, to mi je nyní hluboce jedno. Alfa totiž vypráví o natolik archetypálních a téměř až životodárných věcech, že výsledná pocitová lavina všechny výtky hlasitě přehluší. (20.09.2018)

Tak banální a neoriginální dějová survival linka by postačila, kdyby byl film “revenantovsky” fyzický v zasazení do reálné drsné přírody. Tohle je ovšem úplný opak - umělá, kýčovitě přebarvená omalovánka, ve které není reálné ani zapadající slunce. Ve škatulce “dobrodružná pohádka natočena před green screenem” to třeba obstojí - není to tak blbé jako Emmerichovo 10,000 BC a herci jsou snaživě emocionální - ale na mě bylo tý uměliny kolem nich přespříliš. Nemluvě o kameramanských nájezdech a time-lapsech jak z bombastické reklamy nebo videohry. Film, ve kterém mám s hrdinem procítit ztracení a bezmocnost v krutém nehostinném prostředí, na to přece musí jít jinak. (21.09.2018)

Doba Ledová je doba ledová, všude samej mamut a jeden má pořád rýmu. Do ranní jeskynní kosy se probudíte zabalený ve špatně vydělané smradlavé kožešině z pratura, špinavýma mykotickýma rukama si vytřete chlupy z očí, táhlým zívnutím vystavíte na odiv svůj dokonale vyhnitý chrup, pazourkem vyklepete parazity, zbytky hoven a žluklého tuku z toho slepeného přemaštěného chumlu na hlavě a vrhnete se jako každý den pro jistotu vyprstit Miss Věstonice 19999 p.p. (před pohádkami), aby nebyla tolik mrzká, nevyhrožovala vám zalehnutím a celý den zase nepičovala, kdy už se, kurva, konečně vrátíte z toho lovu a budete se taky trochu věnovat rodině. Ta vedle vás zatím v celé své lascivně prasečí umorousané nahotě chrápe jako jeskynní medvěd, až se jí eroticky chvěje masivní ovarový převis, jehož nástrahy budete muset záhy překonávat při cestě k neprostupně zarostlé jámě lvové, čpící jako rozkládající se mrtvola neandrtálce. Ale zase to skvěle hubí pramasařky, a ty pak nevíří v jeskyni prach. Poučen z předchozích nezdarů, kdy vám něco ukouslo prostředníček, použijete k plnění registrovaných povinností raději pěstní klín a samozřejmě levou ruku, abyste byl v dominantní pravici stále schopen udržet oštěp a pořád zůstal náčelníkem té tlupy troglodytů. Pokrytý žlutozeleným hlenem a s totálně namoženým předloktím necháte po hodině úmorné dřiny tu praorgasmem zmítanou kupu sulcu v páchnoucím pelechu, vyserete se v rohu krasové ložnice a posnídáte mastodontí stehno, nedopečené a studené, protože ta marnivá parádnická pizda si zase celý den pletla v rozkroku dredy, místo aby udržovala oheň. Ovšem to je jen nepatrná cena za to, že vlastníte největší mrdnu ze stáda a ostatní paleolitičtí donchujání nepokrytě závidí. No a pak už se můžete s ostatními evolučně vytuněnými Australopitéky teda konečně vydat na ty mamuty. *** Tak takhle nějak by to bez příkras podal pamětník, pan Huml. To američtí paleontologové nám osadili přívětivou, vybarvičkovanou a prosluněnou Praevropu vyvoněnými Apači, vkusně vyholenými naostřeným pazourkem, s paleoelmexem vybělenými chrupy, a s lesklými, vkusně střiženými vlasy, zjevně pečlivě umytými v Pralorealu s blahodárnými výtažky z plavuně, co místo přerostlého Dumba loví prapižmoně jako zfetovaný Vinetú. Ani ta paní náčelníková, nechutná to pěstěná vychrtlina, rozhodně nesplňuje parametry paleolitické píchatelnosti a vypadá, jako by právě slezla z mola Viktoriina sekretu. Ale jebat, tedy pardon, chtěl jsem opět samozřejmě říct „výše uvedenému navzdory“, ve všem je nutno sluníčkářsky hledat něco pozitivního. I kupříkladu taková rakovina konečníku má kladné marginální efekty. Zvyšuje totiž vaši společenskou prestiž a sociální oblíbenost, což poznáte tak, že se vám někdo furt snaží lézt do prdele. Tudíž i tato digitální štorchárna o domestikaci lupuse, vyšlechtění prvního německého praovčáka a vzniku Evropského kynologického svazu mladého paleolitu kupodivu solidně odsejpá, je vizuálně přívětivá a nijak zvlášť neprudí. Prostě taková nezávadná vycíděná barevná rodinná bajka o nemrznoucím a rychlohojivém indiánském prametrosexuálovi, co tak dlouho seděl na studeném šutru, až chytil vlka. (30.11.2018)

Málo propracované ( a i poměrně vtipně rychlé a místy i vtipně vtipné) sbližování s vlkem to vyloženě kazí. Digitál je takový hodně zvláštní a v některých místech až zaostalý a příliš "herní". Emočně je to také nedotažené. Čekal jsem mnohem více. Přesto všechno, díky některým momentům si to možná někdy pustím znovu. (27.10.2018)

,,Příteli'' ---- Tak se nám tu většina komentujících vyblila co to dalo. Ti co neměli co blít ze sebe dostali alespoň žaludeční šťávy. Přibarvené, aromatizované, SONY, navíc málo brutální. Caprio potrhanej baribalem to bylo vončo i Havranpírko byl lepčí a co teprve Sokol Barťák ! Sorry, ale tahle mi to připadá. Pro ty z vás co jste to ještě neviděli, nenechte se odradit těmi zvratky. Ačkoliv obsah vyzradil téměř vše (od čeho je tu jinak máme že?), má film plno velmi silných až dojemných momentů. Ano, není to mezoliticky brutální ani primitivní, byť by mohlo. Příběh je neskutečně obyčejný a v době, kdy se odehrává byl ještě obyčejnější. Kmen jde před zimou na lov a během něj se stane nehoda. Je to ale také příběh o přátelství. Nejsilnějším přátelství co trvá už tisíce let a navzdory tomu že bylo milionkrát ze strany lidí zrazeno tím nepodlejším a nejbrutálnějším způsobem, stále trvá. Stále je nám důvěřováno navzdory těm všem četným zradám. Ano mluvím o přátelství mezi člověkem a psem. Takhle nějak mohl začít jeden z příběhů o tomto do dnes trvajícím přátelství. Jednou to byl třeba vyléčený vlk, jindy odhazované kosti před jeskyně či první obydlí kam si pro ně vlci zvykli chodit. A na chlebodárce se nevrčí, to je jasné. Sám mám jednoho potomka vlka doma. Ano, je to už jiný level soužití, zatímco píšu tento komentář, leží pohodlně na mé posteli ačkoliv vedle ní má svůj pelech. Když se ale otočím, vidím, že se na mne dívá stejně oddaným pohledem jako jeho dávní prapředci. Ačkoliv už spolu nemusíme lovit divočáky, ani se bránit před pratury, srstnatými nosorožci a jinými obludami, ta věrnost a oddanost je snad ještě pevnější než byla tenkrát. Poznám, když je mu zle a on to pozná na mně. Je v tom něco úžasného, magického, je to víc, než se dá popsat. Kdo doma takového přítele má, ví moc dobře o čem mluvím. Je neuvěřitelné, že se dnes mohutným divokým prapředkům často ani nepodobají, ale tu tisíciletou oddanost v sobě každý má bez ohledu na svoji soudobou velikost. Ačkoliv si filmaři ve filmu občas pomohli digitálními efekty (blbci, mohli to točit prostě na živo s normálními živými mamuty, že?), není to kýčové jak se tu píše. Je to moc krásný film, který dokáže chytit za srdce. Ano pokud se někdo těšil na obnažené mozky koukající z lebek rozbitých kamennými palicemi či vyhřezlá střeva, pro takové to film opravdu není. Všem ostatním jej doporučuji. Dávám za 5 pazourků! * * * * * (09.03.2019)