Případ pro začínajícího kata

"Já si myslím, že dokud nebudeme vědět, proč on se vlastně ke všemu přiznává, nemá smysl se ho dál ptát, chce-li se ještě k něčemu přiznat.." A to já si zase myslím, že pokud by se skutečně Jonathan Swift začal v hrobě obracet, jak se sympaticky tvůrce tohoto podobenství zpočátku obával, pak jedině proto, že by chtěl Juráčkovu trezorovému skvostu zatleskat.. (16.10.2015)

Jeden z nejlepších českých filmů nové vlny 60. let režiséra Pavla Juráčka, podobenství, jež dodnes neztratilo nic na svém kouzle i provedení. Díky určité zásadovosti režiséra Pavla Juráčka se mu moc filmů natočit nepovedlo - znelíbil se totiž svými přímými názory stranické garnituře, takže měl o práci nouzi, a hlavně ve filmařině. Přesto to, co zůstalo, patří k nejlepším českým filmovým dílům, a Případ pro začínajícího kata, jehož prvotní název zněl Krajina vlídných bludiček, pak k vrcholům toho, co u nás kdy bylo natočeno. černobílé podobenství je totiž natolik mnohovrstevné, že si na film můžete dívat stále znovu a vždy objevíte nové roviny a nové myšlenky. Příběh vychází volně z Gullverových cest do Bilnibarni a Laputy. Muž - Gulliver - se podivným způsobem dostane poté, co přejede oblečeného zajíce s hodinkami, do zvláštní krajiny, kde potkává lidi svého mládí. Ti ho však nepoznávají a žijí jiný život. V této krajině jsou i další zvláštní věci, např. se tu jeden den v týdnu nesmí mluvit, aby se nevyčerpal vzduch. Najdeme zde akademii vynálezců, jejichž přístroje na ruční pohon dávají tušit, že zde čas začal běžet pozpátku. Než se mu podaří utéct, zažije ještě mnohé a podivnější příhody... I když zde najdeme hodně paralel vůči tehdejšímu komunistickému režimu, nejde jenom o ně. Díky určité nadčasovosti v dalších tématech (pokrytectví, snobismus, ale i sny, touhy a přání) má snímek co říci přemýšlivému divákovi i dnes. Nehledě na skutečně precizní zpracování, herecké výkony, práci se zvukem, hudbou (najmě tou v pozadí, třeba pokud jde o písničku, zpívanou dětskými hlásky, a její text), kamera našla nejlepší možné exteriéry. (31.03.2012)

Hodně zajímavý film, nesoucí v sobě ty nejtypičtější prvky nové vlny. Děj si volně pohrává se Swiftovou Gulliverovou cestou na létající ostrov Laputa... současně poukazuje na tehdejší výslechy a vůbec řeší hlavně neschopnost komunikace mezi jednostlivcem a společností. Celé to začíná přejetím Carrolova Králíka a od té chvíle začína bizarní cesta příběhem, který se zpočátku nezdá býti příliš pochopitelným,ale postupně se to jakž takž vyjasní... každopádně nechápu, proč vzbuzuje například Memento nebo Zvrácený takový ohlas, když v Ppzk se formaděje vyprávěného odzadu objevuje taky a to ještě v mnohem rafinovanější podobě - !spoiler! (alespoň myslím) hrdina to neví a pohybuje se dějem odzadu, za což můžou hodinky přejetého králíka! (09.05.2004)

Juráček byl především scénárista, ale podepsal se zároveň jako režisér pod jedním z nejzajímavějších filmů našich filmových dějin, když v krátkém období tvůrčí svobody natočil podle proslulého románu Gulliverovy cesty nápaditou alegorii na absurditu života v totalitním Československu. Je to nejenom klíčové dílo Pavla Juráčka, ale zároveň i nejvýznamnější role herce Lubomíra Kostelky. Děj není podstatný, rozhodující je atmosféra postavená na černém humoru, jízlivém sarkasmu a obrovské nadsázce. Režim Juráčkovi jeho film nikdy neodpustil, a tak nakonec tenhle autor skončil opravdu špatně. Jestli u nás existuje ve 2. polovině 20. století filmové dílo, které by reflektovalo Kafkův literární styl založeném na absurditě, pak je to právě Případ pro začínajícího kata. Celkový dojem: 100 %. (13.06.2006)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)