Případ pro začínajícího kata

Po letech definitivně nejzásadnější počin nové vlny a perla domácího filmu hledající konkurenta i v globálním měřítku. Scénárista a režisér Pavel Juráček si postavil pomník doslova v hodině dvanácté a osudově propojil ironické zobrazení Balnibarbi s tragickou tendenční situací. Ale satirická nota je ve vyznění spíše floskulí pro historické datace. Režisér zcela potvrdil svou zálibu v komplikovanosti vyznění, diváka vůbec nešetří a na položenou otázku dává jen mlhavou odpověď. Proto je sledování nesmírně těžké, chce to vícero shlédnutí, líbit se Vám to možná hned nebude. Obratnější tedy je sledovat zprvu spíše formu, protože obsah je i nepokrytě subjektivní bez jasného klíče. Film, který se rodil takřka tři roky vytvořil modelovou strukturu - do absurdity dosadit konvenci a tu pak utopit v něčem, co nechápe. Nezáleží na ideologii a zřízení, takový člověk se utopí i v nejvstřícnější demokracii. A tím člověkem je ještě víc než hlavní hrdina sám Juráček. Drtivá kola Normalizace ho vzala sebou a on se další šance nedožil. Otázkou zůstává, zda by jí ovšem dovedl využít. Pošilhávajíc po současném českém filmu o tom silně pochybuji, charakter typu Juráčka by byl ve stejné nevoli jako jeho hrdina po návratu do Barnibalbi. Vidím to proto tako dokument doby, jindy by neměl šanci. Je to odkaz nejen Juráčka, nýbrž celého tehdejšího filmu. (30.01.2009)

Na prednáške: PROFESOR: Řekněte nám slečno, za jakých okolností konstatujeme u vyšetřovaných objektů tzv. úpornou mlčenlivost? SLEČNA: k úporné mlčenlivosti dochází u objektů duševne méněcenných až debilných. GULLIVER: Včera pane profesore, včera jste úporně mlčel Vy. JA: napriek rytmicky nevyrovnanému záveru, v českých luzích a hájích NEVIDENÉ a NEVÍDANÉ! (25.10.2016)

"To je tak krásný film, že by ho snad zakázal i Dubček...". (František Vláčil). Životní dílo jednoho skoro zapomenutého génia zničeného dobou a životní marností, v níž se ztrácí obyčejná krása bytí, najednou již nelze tvořit ani sdělovat, je strašně těžké, či dokonce nemožné, něco pevně uchopit a prožít...i když je vše na dosah. (10.12.2018)

Slabé čtyři nakonec dávám. Proč? Popíšu. Všudypřítomné absurdity jsou tady pro mě velké plus. Jenže absurdity nedokážou utvořit celý film, takže to tady někdy pokulhává, a to hlavně v prostředku filmu, kde jsem si i začal nudit. Prvních a posledních 20 minut se mi na filmu zamlouvali nejvíce a prostředek byl stále s tím vším na střídačku. Každopádně je film dobře zvládnutý a rozhodně není špatný. (20.01.2018)

Vynikající Swiftova satira, krutě a nemilosrdně se vysmívající zlořádům své (samozřejmě nejen té) doby posloužila jako odrazový můstek k srovnatelnému, o musilovsko-kafkovsko-camusovské motivy obahacenému dílu o společnosti řídící se nepochopitelnými pravidly, likvidující samu sebe i projevy jakékoliv svébytné individuality. Nesmírně palčivé, zdánlivě symbolistické zaznamenání zlořádů své doby pochopitelně ve svých konkrétech ztrácí na čitelnosti, absurdní a existencionálně strašidelné atmosféry nám tu však v každém případě zůstává dost. (22.11.2006)