Kočár do Vídně

Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... (05.12.2011)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

Jednohubka z posledních dní války. Strhující a bourající nejedno klišé. Třeba že ne každý v uniformě wermachtu musel být grázl a že osvobozující partyzán nebyl vzorem cností, ale že se uměl chovat stejně brutálně jako okupant. Hans měl kliku, že byl vyjukanej odvedenec a těžko si ten jeho kukuč dalo spojovat s vrahem našich lidí. Vdova zase v tom, že kdyby na jeho místě byl jeho kamarád (Munzar), že by asi už nežila a rohodně by si nenechal od ní vyprášit kožich. Na filmu mi vadí trochu jeho předvídatelnost, ale jinak je to parádní záležitost. Dávám za 4 kmeny přes cestu... * * * * (18.08.2021)

Vskutku minimalistické, ovšem velmi silné Kachyňovo drama z období konce druhé světové války, které v sobě nese jasné poselství. Výborné herecké výkony předvádí oba hlavní protagonisté Iva Janžurová i Jaromír Hanzlík, kteří toho sice mnoho nenamluví, o to více však vynikne jejich herectví. A rozhodně nemohu zapomenout pochválit krásný hudební doprovod, který výborně dokresluje atmosféru celého snímku! (22.05.2014)

Neuvěřitelně silný film. Škoda, že Janžurovou zná většina lidí jen z jejích komediálních rolí. Tenhle film se dokonale zaměřuje na vnitřní myšlenkový vývoj dvou hlavních postav. Stejně jako postavy neustále bojují se svým vnitřním strachem, nejistotou a předsudky, hledá i divák vlastní představu o tom, co je vlastně správné a tento svůj náhled musí s vývojem postav stále přehodnocovat. Divák musí sám sobě pokládat otázky a je nucen k zamyšlení se nad lidskou slabostí v těžkých dobách, kdy se amorální hodnoty stávají standardem. Tohle je reálný příběh o tom, jak válka pokřiví myšlení lidí a převrátí jejich morální hodnoty. Typická ukázka přístupu té doby, kdy mrtvý Němec = dobrý Němec. Když už v sobě někdo najde sílu a odbourá předsudky, je konfrontován s tím, že ostatní to nedokážou. Trpké spojení osudů dvou mladých lidí, kteří se setkají v nešťastné době na špatném místě, na opačné straně barikády. Vnější okolnosti jim nedají šanci na jiný než tragický osud. Dokonce se dočkáme i překvapivého konce, kdy láska a soucit zvítězí nad pomstou a nenávistí tak, aby hned v zápětí byly znovu poraženy. To vše divák dostane v tomto krátkém dílku Karla Kachyni, kdy si to jeden obyčejný kočár křižuje českými lesy a háji. Ukázka toho, že stačí opravdu málo, když má film nějaké sdělení. 88% (31.10.2010)

Nepopieram zaujímavú premenu dvoch hlavných postáv a ani herecké majstrovstvo Janžurovej. No po obsahovej ani emocionálnej stránke ma to nezasiahlo tak ako som čakal. Možno to bolo tým, že na tak pomalé tempo príbehu tu bolo málo zaujímavých momentov alebo momentov, ktoré by dali podnet na zamyslenie. Veľmi slabý premer. 50/100 (15.04.2020)

Období není nutné představovat, je v nich, rozdalo jim role a nechává je hrát. Na scéně je oběť a nadřazený, není čas na soud, herci byli již odsouzeni dobou, která je nutí jednat. Vše ovšem trvalo moc dlouho a jediné, co oba tábory spojuje, je vidina rychlého konce. Chtějí jít domů. A možná že toto přání je hlavním morálním zlomem v nemorálních letech. Lidská morálka roztrhaná na kusy v nich samotných. Co chtějí? Zapomenout? Na chvíli se tak stane, ovšem přichází stále ještě chladné květnové ráno a sním ti, kteří ještě nezapomněli. Vrchní Kachyňův skladatel zvolil komorní, vážnou hudbu, a zvolil výborně. Režisérova práce je jako vždy precizní a atmosféra prakticky dokonalá. (18.08.2012)

Dlouhá léta jsem se tomuto filmu spíš vyhýbal, snad protože moc nemusím Janžurku, a Hanzlíka nemůžu vyloženě ani vystát. Opět se mi potvrdilo, že intuice měla pravdu. Proto si skoro myslím, že kdybych si tenhle film nechal ujít, o nic bych nepřišel, ačkoli má zcela jistě několik kvalit, jako třeba výbornou kameru či hudbu. Nerozumím ale tomu, proč byli proboha Hanzlík s Munzarem předabováni německými herci - tak mohl přece krucinál Kachyňa místo nich rovnou obsadit dva Němce, a bylo by, ne? Koukat se na frackovitého Hanzlíka, který nikdy neuměl hrát nic jiného než ten svůj jeden udivený výraz, jak otvírá pusou, jejíž pohyby zoufale neladí s těmi německými replikami, bylo vážně utrpení, a pro mě osobně hlavním důvodem, proč nemohu tento film hodnotiti výše. Byť je mi to osobně líto, protože vyloženě formanovsky antičecháčkovský závěr mě velice zaujal. Na druhou stranu si myslím, že pozoruhodný obrat ve vztahu mezi Kristou a Hansem, k němuž v závěru snímku dojde, je nepřesvědčivý a jen těžko uvěřitelný. (27.09.2014)

Kočár do Vídně s Janžurovou, Hanzlíkem, Munzarem koně vezou, nikdy tam však ale nedojedou. I z minimalistického pojetí může vzniknout velkolepé dílo. Film o třech hercích kde to především táhne I. Janžurová s J. Hanzlíkem. Luděk Munzar je zde trošku upozadněn. Avšak i jeho postava(role) je zde důležitá. Pakliže by tomu bylo naopak a ležel tam místo Munzara Hanzlík(jeho postava) Janžurová(její postava) už by byla nejspíš dávno mrtvá. Munzar nebyl takovej dobrák jako mladý ucho Hanzlík. Vyzdvihnout na snímku musím mimo herectví všech zúčastněných taktéž kameru a hudební/zvukovej doprovod. Partyzánské zakončení s tím, že nejsme jako nacisti snad ani komentovat nemusím. Další dobrej filmovej tip od filmového kolegy darkrobyk za kterej mu děkuji. (01.10.2023)

Uhranciva filmova kompozice - rezijne, hudebne, scenaristicky, vizualne a herecky zvladla na te nejvyssi urovni. Klobouk dolu - Pan Kachyna byl opravdu mistr, tohle je dalsi skvela ukazka jak skvele filmy se zde v sedesatych letech tocili. (25.04.2009)

Konec druhé světové války a setkání dvou německých vojáků a Češky, která přišla ve válce o muže. Obrovská smršť emocí, již ale nechává snímek i jeho syrově strohé herecké pojetí a až poetické vyprávění hlavně na divákovi. O to víc na nás příběh působí a při konci člověka až zamrazí. Další výborný snímek Karla Kachyni a zároveň perfektní důkaz toho, že opravdu silný příběh nemusí být zpracován akčními záběry nebo rádoby dojemnými hereckými výkony. (08.03.2012)

Štokholmský syndróm v českom lese. Atmosféra tohto filmu je dosiahnutá uzavretým prostredím, kde sa nevieme zorientovať a kde sa nevedia poriadne zorientovať ani postavy. Umocnená je potom čiernobielou kamerou, pretože les sa tak stáva výrazne štylizovaným, vieme, že skutočnosť by bola všednejšia. Asi treba trochu porozmýšlať nad súčasnou situáciou Kristy a skúsiť sa do nej vžiť, aby sme plne pochopili jej tragédiu a tragédiu vojny všeobecne. Nevynímajúc vojakov na všetkých stranách barikády. Humanistický film, ktorý ukazuje, že nikdy nemôžeme rozdeliť strany výsostne na dobré a zlé, pretože ich tvoria jedinci s vlastným uvažovaním. (11.05.2014)

70% Přiznám se, že mě film prakticky po celou dobu jeho trvání vůbec nezaujal, čtvrtá hvězdička je za nějakých posledních pět minut filmu. Věřím tomu, že po skončení filmu měla sekyra hody... pomsta chutná nejlépe servírovaná za studena... (24.05.2009)

Film, o kterém jsem do jednoho odpoledne ani neslyšela, ale pak mi "krásně" spestřil jedno přijímačkové dopoledne. Na mě však tento film nijak výrazně nezapůsobil. Na svou krátkou stopáž dokáže docela rychle začít nudit a netradiční symbolický příběh selhává v poměrně obyčejném provedení. (16.05.2011)

Kočár do Vídně bol pre mňa v čase premiéry veľmi príjemným prekvapením. O čo menej v ňom bolo hercov, dialógov i scén, o to viac námetov poskytoval na zamyslenie sa. Aj knižnú predlohu Jana Procházku som si v roku 1967 kúpil (za 8.- Kčs), aby som sa presvedčil, že by ju v tej dobe nikto lepšie nenakrútil ako Karel Kachyňa. Majestátna organová hudba, nekončiaci jednotvárny les (ako pohybujúce sa rákosie v Onibabe) so zlovestným oparom, traja ľudia a dva kone vytvárali ťaživú atmosféru, ktorá pri Kristinom sledovaní pohybu voza prechádzala až do hororového ladenia. Tentoraz som si už všimol aj drobné nedostatky, ktoré o niečo znižujú pôvodný veľkolepý dojem. I tak považujem Kočár do Vídně za jeden z najvýznamnejších československých filmov druhej polovice 20. storočia. (17.10.2011)

Strhující psychologické drama Jana Procházky si nemilosrdně zahrává s nashromážděnými emocemi, které hrozí vybuchnout každým okamžikem. Depresivní jízda liduprázdným lesem katarzi každým metrem odkládá až se pomsta, nenávist, strach, spravedlnost, válečná frustrace vzájemně vykrátí či anulují a vyústí v nečekané sblížení. Šokující konec vrhá na partyzány a potažmo i rudou armádu zcela jiné světlo, než na ně svítilo v budovatelských písních a učebnicích. Karel Kachyňa tímto odvážným kouskem odstartoval bouři nevole stranických orgánů vůči své tvorbě, ale Jan Procházka zastávající záhadným způsobem vysoké funkce prozatím dokázal usměrnit ideologické nůžky, které nás připravily o ještě syrovější záběry a dveře trezoru zůstaly zatím otevřené. Za filmem Ucho se už s velkým třeskotem zavřely a s nimi i scénáristovo jméno. Excelentní herecké výkony, kamera Josefa Ilíka a traumatizující varhaní hudba výčet završuje a dělá z něj nejen klenot čekoslovenské kinematografie, ale hlavně hluboké poselství o absurditě války. (24.05.2008)

Značně melancholické. Ale nadmíru dramatické, a napínavé. Střídající se napětí v postavách, vyhrocenost, děsuplnost, úleva. (07.09.2010)

KOČÁR scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni patří k nejpozoruhodnějším a nejdiskutovanějším dílům šedesátých let. Jeho děj je zasazen do posledních dnů druhé světové války, kdy už válka vlastně není, ale lidská měřítka jsou jí zcela poznamenána. Film vypráví příběh mladé venkovské ženy (vynikající Iva Janžurová v jedné ze svých nejlepších filmových kreací), které pověsili muže a které osud přivedl do rukou dva německé vojáky, na nichž může vykonat pomstu. Celé komorní drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz s ženou a mladým vojáčkem (druhý voják mezitím zemře na následky zranění) míří do Rakouska. Žena trpělivě připravuje pomstu, čeká na příležitost. Až jí získá, dokáže zabít? Dokáže přemoci zoufalou náklonost k chlapecky bezprostřednímu vojákovi? Autoři nechtěli natočit skandální politický film, pro jedny protičeský, pro druhé protiněmecký, pro třetí napadající partyzánské hnutí. To by bylo příliš laciné. Je to film o člověku a o válce, která je vždy ukrutným paradoxem. Jak později k filmu poznamenal režisér Kachyňa: "Všechny osoby jednají v zájmu svého mravního práva. Každý z nich hájí pravdu. A musí ji hájit naprosto nevyhnutelně, protože je to jeho přesvědčení." (11.12.2012)

Zde Karel Kachyňa dokazuje, že lze natočit film i s minimem smysluplných ucelených vět a dialogů, navíc z toho víc než půlku v cizím jazyce a přesto (nebo snad právě proto) zůstává film fascinující. Vhozeni do děje prostřednictvím psaného prologu sledujeme téměř minimalistické provedení příběhu jedné cesty zchátralým kočárem po lese na pozadí konce války. V hlavních rolích pustý les, stromy, příroda, jeden kočár a tři lidé. Vše zachycené uměleckou kamerou Josefa Illíka a podbarvené nádhernou hudbou kostolních varhan Milana Šlechty.        Iva Janžurová zde vytvořila na začátku své filmové kariéry jednu ze svých nejlepších filmových postav, kde ukázala dramatickou hloubku svého herectví i s minimem odříkaných replik. To samé platí i o Jaromíru Hanzlíkovi, přestože byl předabován cizím hlasem do němčiny. Velice kvalitní příležitost potkala i Luďka Munzara, jehož výkon a postava umírajícího vojáka dodali filmu silný psychologický rozměr. Ale to není zdaleka vše...!                Síla příběhu, napětí mezi životem a smrtí, nacházení odhodlaní k vykonání spravedlivého rozsudku, přerod váhání a strachu k surové nenávisti až náhlý obrat v milostné splanutí a přátelství navzdory nepřátelské postavení zhlediska politických poměrů... to je to, co dělá tenhle artový snímek o hodně více nadčasový. Drsný závěr v podobě zásahu ze strany lidu (partyzánů) sice způsobil ženě uskutočnění dlouho vytouženého cílu, ale současně i trpkou zkušenost. Stálo tohle tak opravdu za to...? Pro mě jeden z nejlepších filmů domácí kinematografie. 100% (28.01.2018)

Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% (01.07.2011)