Ucho

Pôsobivá psychologická dráma zo samotného dna trezoru československej kinematografie. Ukážkový príklad šírenia strachu a bezmocnosti medzi vysokopostavenými hodnostármi s využitím všetkých možností manipulácie, sledovania a odpočúvania (ucho). Súkromie sa tak pre niektorých stalo len ilúziou a zbožným želaním. Filmu kraľujú hlavne úžasne dynamické dialógy oboch manželov, ktorí striedavo po sebe kričia, potom šepkajú, hádajú alebo sa zrazu objímajú.... No skrátka, obaja herci sa mi ich týmto dokonale sugestívnym výkonom dokázali vryť až niekam do podvedomia. Ich repliky a manželské trenice na pozadí niečoho veľkého čo stále visí nad nimi a ohrozuje bola slasť počúvať, pričom tu nechýba ani humorné odľahčenie a niekoľko zaujímavých hlášok. Tomuto snímku skrátka nie je čo vytknúť. Jeden z najlepších československých filmov aký bol kedy natočený. (16.12.2015)

Zastávam názor, že "Ucho" je najlepší film českého režiséra Karla Kachyňu. Tiesnivá atmosféra strachu a neistoty sa stupňuje s každou minútou. Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová po celý čas predvádzajú obdivuhodné herecké výkony. Každý kto s nostalgiou spomína na staré časy, kedy vládla nášmu spoločnému štátu tvrdá ruka Komunistickej Strany Československa (KSČ), by si mal realitu tej doby pripomenúť hoci i týmto snímkom z roku 1970. Zvrátenosť chorého, totalitného režimu je tu zachytená vo forme kvalitného psychologicko paranoidného thrilleru. ***** (07.07.2016)

Co asi museli prožívat lidé, sledováni fízlovským režimem, doma, v soukromí? V tomto filmu se do dozvíte. Klaustrofobickou a depresivní atmosféru ještě podtrhuje černobílý materiál a flashbacky ze soudružského večírku. Jiřina Bohdalová, vyjádřená slovy, jednoznačně za šest :-) Nejlepší film Karla Kachyňi. (10.05.2003)

Asi nejlepší film, ukazující komunistická 50.léta ne jako rozjásanou dobu dělnické třídy, ale jako dobu plnou strachu a všeobecného špiclování. Brzobohatý jako vysoký komunistický funkcionář a Bohadalová jako jeho manželka předvádějí životní výkon. Po ruské okupaci šel film pochopitelně do trezoru. Kachyňa si nasypal popel na hlavu a přežil. Jan Procházka si svým scenářem ale přichystal profesní sebevraždu. (11.05.2003)

Když se dá dohromady propracovaný scénář "ze života" a spousta skvělých herců s režisérem na vrcholu, nemůže vzniknout nic než výtečný film. Přestože situace hlavních hrdinů není nijak humorná, musel jsem se mnohdy nad tou komičností a absurdností až smát, nad tím jejich vzájemným hádáním se a projevovanou nenávistí, která je však paradoxně spíš projevem lásky či vzájemné potřeby a důvěry. Flashbackování na papalášskej večírek krásně ukazuje, jak mnohdy nevinné situace vypadají náhle naprosto jinak a v atmosféře paranoie taky mnohem hůř. Ovšem nikdo by neměl zapomínat, že se jedná o vysokého státního úředníka, který je sice sledován a nemá žádné soukromí, ale přesto je funkcionářem a vlastně přinejmenším na oko přikyvujícím dobrým komunistou. Jeho situace je tížívá hlavně v tom, že má co ztratit. Že ho můžou zavřít nebo označit za nekalý živel a poslat třeba do Jáchymova nebo rovnou na šibenici. Sledování například disidentů sice taky narušovalo osobní soukromí (jakpak by ne?), ale tito už nemuseli cítit panický strach a nemuseli si dávat deku na podlahu v kuchyni, když chtěli třeba jen "filipinkovat" (jak ve filmu hezky říká Bohdalka). A s předposlední větou filmu se bezvýchodnost jejich situace rozvine naplno a divák už nestačí koukat na jednou zase naprosto zdrcující a překvapivou pointu. (13.11.2006)