Obchod na korze

Obchod na korze jsem viděl naposledy ještě dávno před maturitou, už poprvé na mě hodně zapůsobil a dlouhá léta jsem se neodhodlal k opakovanému zhlédnutí. O to víc mě tento týden potěšila příležitost zajít si u 100. výročí slovenské kinematografie na speciální promítání tohoto filmového klenotu přímo v židovské synagoze v Košicích. Filmu možná lze z dnešního pohledu vyčítat pomalejší tempo, minimálně do scény prvního setkání Tóna s paní Lautmannovou jakoby film postrádal větší dramatičnost a scény z rodinné pijatiky se mi zdály trochu dlouhé, na druhé straně brzy poté jsem si uvědomil, jak má zdejší celistvé vyprávění velký význam, protože s pečlivým vykřeslením doby, prostředí a postav, o kterých se toho zde hodně dozvíme, nás pak ještě víc dokážou osudy hlavních protagonistů ve vypjatých momentech zasáhnout. Společné scény excelentního Jozefa Kronera a ne méně vynikající Idy Kaminské uprostřed malého židovského krámku v období Slovenského štátu vytvářejí hodně silné lidské drama... V souvislosti s tématem lidských osudů postižených dobou mi hodně působivé připadá i to, že ústřední hrdinové zde neskončí jako oběti válečných poprav, střel nebo násilných transportů, ale stávají se oběťmi spíše nepřímými a vrchol tragedie se zde odehrává v uzavřeném prostoru. I když se Tónovi daří schovávat paní Lautmannovou před nemilosrdným zákonem, sám se už neschová před konfrontací s lidskými běsy na náměstí ani před zevnitř vypuděnou touhou zachránit si v první řadě vlastní kůži, která s propadnutím démonu zvaného alkohol při krutém poznání začla svádět nezastavitelný boj s dosavadním hrdinstvím a dobrosrdečností. Už jen kvůli poslední půlhodině, která mě pocitově znovu rozsekala, nemohu jinak, než zůstat i s odstupem času u plného hodnocení. Výtvarně okouzlující snové scény, doprovázené jako vždy dechberoucí hudbou Zdeňka Lišky, k tomu v úžasném kontrastu ještě více zesilňují už tak silný emocionální zážitek. Klenot nejen československé, ale i evropské kinematografie... [90%] (11.11.2021)

Jo. Tak jsem viděl Obchod na korze. "Nejlepší film Československé historie." Super, a to říká jako kdo? Od začátku se to táhne jako přilepená zvýkačka, "krátko-zobáková" slovenština mi trhala uši a slizký Jozef "pane Košťááááál" Kroner v hlavní roli! Žádnou spešl atmosféru jsem nezaznamenal, film mě nechal klidným od začátku do konce a už bych ho nikdy vidět nechtěl. Slabé tři hvězdičky. (11.12.2008)

Výnimočný film, zaslúžený Oscar 1965 a zaslúžená opätovná nominácia o rok neskôr pre Idu Kamiňskú v kategórií najlepšia herečka.O takomto úspechu slovenského filmu ( alebo českého ?) v súčasnosti môžeme iba snívať.Obchod na korze je skutočným obrazom svojej doby. Výnimočný Jozef Króner, herecký koncert na tú dobu u nás nevídaný, znamená pre diváka, ktorý to vie oceniť naozajstný pôžitok. Jozef Króner pre mňa osobne znamená jediné-LEGENDA. Nezabudnuteľný a nenahraditeľný. Mimochodom, veľmi zaujímavá história domu v centre Sabinova: za vojny tu sídlil miestny hrobár, šéf maďarskej strany, neskôr Slovenská domobrana, od roku 1944 tu sídlilo gestapo a nakoniec si v ňom sovietski vojaci robili ohníky z nábytku...Dnes nad ním visí pamätná tabuľa so spomienkou že dostal oscara.Na ďalšiu sa ešte načakáme...+++++++++ Ťažkopádna slovenčina, ktorú spomína Malarkey, by v niektorých momentoch mohla mať české alebo aj slovenské titulky. Ide totiž o východoslovenské nárečie a chápem, že nie každý mu rozumie++++Film 90%. (11.02.2009)

Snímků, které tak nějak rýpají do svědomí slovenského národa, je daleko více, ovšem celosvětový úspěch dělá své a neskutečně propastný rozdíl v počtu hodnocení oproti ostatním, je toho jasným důkazem. Film si to nepochybně zaslouží. Atmosféra Slovenské štátu, zachycená za dveřmi jednoho naprosto obyčejného, prastarého obchůdku, kde se zastavil čas. Společně s ním zastavila i stará paní Lautmannová. Jediné spojení s reálným časem je okno v obchodě. Okno do světa, který se mění. Uniformy jsou rozdané a sebevědomí těch, kteří si je oblékli, stoupá. Postavíme si tu monumentální připomenutí našeho pomatení, ať všichni vidí, že onu MOC máme. My jí máme, pro všechny, kteří nám budou vzdorovat "reč a krv nědáme...!" zpívají poslušní panáčci nastoleného režimu. Slušný člověk je zmatený a jen přihlíží příchodu uniformovaného muže. Jeho příchod je odporně sebevědomý a velkolepý, i když zapomněl na kaviár, v roce 1942, podotýkám. Je to nemilé, ale co, přináší přece dobré zprávy, co dobré, výborné "Tono, je z těba boháč...!". Popijeme si, nasytíme i trochu té pravdy hodíme na stůl. Zaslepený gardista nemá ani ponětí, jakým způsobem Tónu obohatil. Do krámku přichází arizátor, natáhnout hodiny zastaveného času. Hodný, slušný arizátor, tedy, jen když ho náhodou nekontroluje žena. Ovšem hodiny stále ne a ne se rozběhnout. Židovka nemá strach, z čeho také? Strach za ní má Tóna. Co strach, já jsem přeci arizátor, žádný exekutor, já jsem povolán říší, nejsem žádnej bílej žid...."musíš...musíš!!". Auta s nákladem již odjela, ovšem okno ukazuje něco zlého....nebezpečí, stále jde o život...."já sa nedám zastreliť! ". Židovka nevytáhla paty z domu, ne Fico a jeho posluhovači, ale osud jejího národa jí hledal. Dvojice Kadár-Klos se do nadprůměrné filmařiny odrazili již u filmu Tam na konečné. Odrazili se dost vysoko a divák jim úspěch tohoto filmu prostě musí přát. Naprosto precizní práce se vším všudy. Liškovo houslový ruch-tón mnou projel tak, až jsem se zasmál, a to nejen díky hudební geniálnosti mistra Lišky. Ve filmu je i naprosto přirozený a upřímný humor. Slovenští herci mají v sobě jistou dávku přirozenosti, možná to dělá ten jemný jazyk, nevím, ale nenašel jsem tu jediného herce, který by nějak vybočoval z řady nadprůměrného výkonu. Idu Kamińskou měl osobně na starost Juraj Herz, který zde působil jako asistent režie a na jejím neskutečném výkonu má velký podíl i on. A Króner. Kroner nehrál. ON prostě BYL. Měl to v sobě, věděl co dělá, a jak to má dělat. Lidsky i nelidsky otevřený film. (23.08.2013)

Skvostně se pracuje s tolika rovinami a ambivalentností "já jsem přece dobrý člověk, vždyť i arizuji v podstatě proti své vůli, navíc když z toho něco kápne, ale potichu, to nemusí nikdo vědět, hlavně když mám klid" i vykreslením všech postav, které korzují před obchodem, v něm či za jeho světnicí. Je to hravé formou (schovávání se před divákem/kamerou je přesně tím, co by jeden čekal, že s tím přišel Herz) a funguje to v mnoha polohách, umí to být nevydíravě emocionální, všichni hrají s gustem a určující je jednání postav a nikoli deklamující proslovy, ke kterým by to mnohé jiné tvůrce svádělo. Nejde o sondu do duše slovenského národa skrze adresování tisovsko-hlinkovských historických kostlivců, ale o sondu do duše obyčejného člověka pod tlakem doby. Tečka. Právě díky tomu je to nadčasové. Celé to však pohnojí závěr, kdy ze všech nabízejících se vyústění, je to použité zdaleka (ale zdaleka) tím nejméně zajímavým; a v důsledku tedy i nejméně působivým. Kdyby "to" aspoň bylo učiněno vědomě... S ohledem na to, jak je se stěžejním dilema po celou dobu nakládáno, jde od Grosmana až o nedůstojně lacinou cestu "jak z toho ven". (12.02.2021)