Hello, Dolly!

Velkorysé taneční scény v režii člověka z nejpovolanějších, Genea Kellyho (Zpívání v dešti), vrcholí megalomanským muzikálovým číslem v luxusní restauraci, kde dostává prostor i Louis Armstrong. Skutečný, živý Louis Armstrong! Je to hlasitý, občas malinko neohrabaný film, který bez ustání jede na plné obrátky. Někdo křičí, někdo zpívá, někdo tančí a Walter Matthau i Barbra Streisand hrají o život. Občas vtipné, občas překvapivě chytré, občas sentimentální, ale každou scénou dávající vzpomenout na zlaté časy muzikálů. 85% Zajímavé komentáře: kleopatra, Oskar (21.11.2008)

Není to tak dobré jako naprosté klasiky. Gene nedokázal muzikál úplně vytáhnout z divadla, zůstal tak na půli cesty. Přesto písně roztepou srdíčko, Matthau rozesměje, Streisland okouzlí, ostatní nejsou úplně ready, ale díky tempu vyprávění a četností gagů (sebejednoduších) se to dá tolerovat. Nejsilnější stránkou je Kelly-tanečník, protože to co se mu dodařilo vytáhnout z klobouku za čísla, to je nádhera, akce, rozsah, nápady. Přesto se mu těch 150 minut úplně naplnit nepodařilo a občas je to trochu "vatovité." Dolly dohazuje a dohazuje, až si uvědomí, že by taky měla myslet na sebe a mladé-nemajetné a dá dohromady všechny (včetně sebe) šťastně a spokojeně... 70% (29.07.2010)

Dýchavičný muzikál bez tempa, který potvrzuje, že žánru v této podobě na konci šedesátých let odzvonilo. Po plátnech už se dávno proháněli Bezstarostní jezdci, Bonnie a Clyde se nechávali rozstřílet na cucky a romantiku na úrovni předznamenal Absolvent. Topit peníze ve dvouapůlhodinovém eskapistickém tyjátru se neukázalo jako dobrý nápad (na druhou stranu o rok starší Oliver! zahrál na temnější dickensovskou notu a vyšlo mu to). Klady představují Walter Matthau, jehož komediální talent založený na zamračených grimasách a znechuceném odsekávání vět výborně funguje, stejně tak i pingpongové slovní výměny v první půli. Jenže pak se tu vyskytuje zoufale gestikulující, v roli se topící Barbra Streissand, které nevěřím ani její zlaté šaty. Napadá mě kacířská myšlenka, že hrát její roli Jack Lemmon za vynechání zpěvu a křečovitých tanečních výstupů, mohla vzniknout nezapomenutelná komedie. So goodbye, Dolly! (Festival 70 mm filmů Krnov 2013) (15.04.2013)

S muzikály to mám tak, že některé nezřízeně uctívám, z některých je mi špatně. Tenhle kousek, kde hraje Walter Matthau zakyslého starého mládence, který se nechá zblbnout fikanou ženskou, patří k těm zbožňovaným. Za co? Takže: geniální hudba, choreografie, v které se nepočítá jen s kroky, ale i s předměty a kostýmy: krásné fialové šifonové šaty ve "1,2,3" scéně v kloboučnictví, zlaté šaty ve vrcholné scéně s Louisem Armostrongem, jejíž dojemná kýčovitost mě pokaždé rozerve (a rozeřve), nápaditá režie a v neposlední řadě herci v čele s Barbrou, která je nejlepší minulou i budoucí Dolly Levi na světě. (06.03.2005)

Môj vzťah k muzikálom je ambivalentný. Nepatrím k ich obdivovateľom, ale ich ani a priori neodmietam. Dva z nich (Vlasy a West Side Story) mám v prvej desiatke, ďalšie dva v Top 100. Bohužiaľ Hello, Dolly! sa mi nepáčil až do takej miery, že som ho nedopozeral. Z môjho hľadiska to bol muzikál postavený na tradične chatrnom deji, choreografii, ktorá ma neoslovuje, na hereckej dvojici, ktorú neznášam a jedinej zapamätateľnej piesni. Preto hodnotenie, ktorým sa odlišujem nielen od hodnotení mojich obľúbencov, ale aj od hodnotení väčšiny užívateľov. (21.07.2010)