Svědomí

V rozmezí let 1946 až 1948 natočili domácí tvůrci několik pozoruhodných psychologických dramat na téma chování člověka ve vypjatých životních situacích. Vynikala profesionalitou, závažností myšlenky a srozumitelností pro nejširší divácké vrstvy. Nezávislost příběhů na době vzniku z nich činila díla nadčasová a to se jim v poúnorovém kvasu stalo osudným: doba naopak žádala náměty ryze současné. Film režiséra Jiřího Krejčíka Svědomí je studií nitra muže, který při jízdě automobilem se svou milenkou zavinil tragickou nehodu a z místa činu zbaběle ujel. Dlouho bojuje se strachem i svědomím. Rozhodujícím motivem pro dobrovolné přiznání je až pohrdání vlastního syna. Velkou hereckou příležitost zde získali především dva interpreti, na něž film později neprávem zapomínal. Postavu slabošského úředníka ztvárnil Miloš Nedbal, pro něhož to byla výjimečná (a svým způsobem i životní) role. Milenku, která nepřímo zavinila jeho trpké morální váhání představovala třiadvacetiletá Irena Kačírková. Ta se na filmovém plátně znovu objevila až za dlouhých šest let, kdy se zcela změnila koncepce české kinematografie. Podobný osud potkal i režiséra Krejčíka, který další celovečerní film vytvořil teprve o čtyři roky později (ideologicky vykupitelské budovatelské drama Nad námi svítá). Navzdory vyřčeným komplikacím a následkům vzniklo tehdy ojedinělé dílo, jehož nesporné kvality spočívají v jednoduchosti a syrovosti zobrazovaného tématu. (02.11.2008)

Toto psychologické drama výrazného výchovného charakteru sráží dolů jeho naivisticko-idealistický tón. A nám se zobrazuje svět pouze černobílou barvou, kde dobré i špatné stránky jsou zřetelně odděleny. A to rochnění blahem syna nad otcem, který se konečně jde udat na policejní stanici, považuji snad až za skandální a nevkusné. Přesto tento film stojí za shlédnutí. Díky kameře, která si dokáže hrát. Díky herectví několika postav v čele s představitelem hlavní role. Každý náš negativní čin, byť je výsledkem nešťastné shody okolností, se odráží v naší duši. Za následky svých činů bychom měli nést zodpovědnost. Vnitřní rozpoložení jedince a jeho pochybnosti o sobě samém, jeho strach, zbabělost i tíseň jsou skvěle předvedeny. Ale proč ten výchovný tón, který nakonec celkový výsledek a působnost díla sráží hluboko dolů? Hlavní postavou je pojišťovací úředník na vyšší pozici Karel Doležal (skvělý Miloš Nedbal), jehož morální přehmat ze vzdoru přináší nešťastnou náhodou i tragickou příhodou. Jeho osobní i společenský morálně-etický kodex cti následně dostává další a další rány, ze kterých usilovně hledá východisko. Řešení je prosté, bolestné, vynucené i vysvobozující. Důležitou postavou je Karlův syn Jirka (Jan Prokeš), který také delší dobu, než je nutné, řeší svůj vlastní přístup k zodpovědnosti. A je to nakonec on, kdo si vyvzdoruje konečné řešení. Z dalších postav: Karlova věrná, uražená i zneuctěná žena Zdena (dobrá a elegantní Marie Vášová), svůdná pokušitelka a sekretářka ostravské pobočky pojišťovny Vlasta (dobrá a půvabná Irena Kačírková), Karlův přítel, vášnivý kaktusář a policejní komisař Mautner (Bohuš Záhorský), chybující vedoucí ostravské pobočky pojišťovny Verbl (zajímavý Eduard Dubský), Jirkův zásadový třídní profesor (Vladimír Hlavatý), spravedlivý ředitel pojišťovny (František Šlégr), kalkulující a situace využívající továrník Hájek (Oldřich Hoblík), Jirkův kamarád a spolužák Tonda Mejzr (Jindřich Fairaizl) a Karlova malá živá dcerka Alenka (Michaela Lišková). Měli bychom umět přijmout odpovědnost za své jednání a skutky. Ideál morálky je více než chvályhodný. I když je otázkou, zda jsme toho sami schopni, či to dokážeme dodržovat a hlasitě vyžadovat pouze od druhých. Až na ten nepřehlédnutelný a ješitný moralisticky karatelský tón, který prožitou podívanou kazí. (31.05.2016)

Je to možná příliš Dušínovské, ale čím méně máme Dušínů v reálném životě, tím více jich potřebujeme alespoň na plátně, abychom mohli bláhově doufat, že někoho inspirují. Pro mě je tento film krásnou baladou z doby, kdy lidé uznávali hodnoty jako čest, odvaha, schopnost přijmout zodpovědnost, pravda a spoustu dalších dávno zapomenutých dříve nesmírně důležitých atributů lidského života. Dnes, když společnost zaměnila morálku za výši konta, může jednání Jirky a jeho táty někomu připadat směšné, nás staromilce však zahřeje na duši. (25.10.2019)

Silný příběh, v němž se mrazivý, ač neúmyslný zločin dospělého člověka konfrontuje s tradičním školským malérem jeho syna... Nejde vůbec o detektivku, diváci pachatele v obou případech viděli, pátrání je celý čas na mrtvém bodu, takže zdá se, mohou se oba vinníci radovat. Jenže nemůžou, je tu ještě jejich SVĚDOMÍ, jsou tu obrovské výčitky v kruhu rodinném, pracovním i školním vůči těm ostatným. A je tu také přítomný silný vztah mezi rodičem a dítětem, je tu syn, který vidí ve svém otci svůj velký vzor pro jednu krásnou vlastnost: být čestný a spravedlivý. Jiří Krejčík nastoluje témata, která nejsou příjemná, jsou ale důležitá a hodná k zamyšlení. Rozhodně nejde jen o moralizování kolem přiznání se k zlému skutku co nejdřív, ale třeba i (někdy trpké) zjištění dítěte během dospívání, že rodiče nejsou taky bohové, jak jsme si je představovali, ale taky pouze lidé s dobrými vlastnostmi i chybami.                                                                                                 Knižní předlohu jsem nečetl, ale líbí se mi ve filmu výrazný prostor pro seznámení s hlavními postavami v spíše pohodové atmosféře, než dojde ke klíčovému momentu. Přesně vystupňovaný děj v působivém zpracování je zde jednou z předností filmu, díky které mají Krejčíkovy filmy (Probuzení, Vyšší princip, ale i třeba komediální Svatba jako řemen) velký potenciál zaujat diváka i po několika desítkách let od svého natočení. Nezapomenutelný filmový zážitek samozřejmě obohatilo i herecké obsazení, v němž vedle vynikajícího Miloše Nedbala (v jedné ze svých nejlepších rolích) září i 14-tiletý představitel Jirky, Jan Prokeš a mladá, neskutečně šarmantní herečka Irena Kačírková coby milenka hlavního hrdiny. Jako bonus excelentní cikánská kapela v nočním podniku (Jáj, Zuzka Zuzička a Szomorú vasárnap). Opět mě zde fascinuje vizuální stránka s výbornou kamerou a černobílým obrazem protkávaným mnohdy tmavými scénami s prostory osvětlenými byť jen jedním malým světýlkem nebo lampou v pozadí... myslím, že by žánrové zařazení film-noir bylo na místě. (100%)                        (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948)                                                                                                    Podobné filmy ze stejného období: Mrtvý mezi živými (1946), Lavina (1946). (14.10.2017)

Svědomí je film který v dialozích sice trošku šustí papírem, ale jako celek je to dílo na svou dobu tak vyzrálé, že ani drtivá většina součastné české dramatické tvorby se na něj absolutně nechytá. Příběh je vystavěn citlivě i napínavě a divák plně chápe tíhu situace do které se Karel nečekaně dostal a na kterou se nabalují další a další sračky. Drobnosti jako panenka fungující jakožto symbol zakopané, ale stále se vynořující lži, jen svědčí o tom jak moc dobře Krejčík věděl co a jak chce sdělit..Navíc celý film hezky funguje i jako jakýsi dokument doby (nebo možná spíš dokument toho jak tehdejší doba chtěla sama sebe vnímat). Např. chlapec předávající svému otci jako dárek krabičku cigaret se slovy “Tohle jsem ti koupil“, to už by dnes bylo přecejenom trochu sci-fi . A jako bonus si Brňáci a Ostraváci užijí nejeden povědomý exteriér ještě nerozmrdaný komančskou panelovou bakelitovostí a porevolučními architektonickými onaniemi.... Paráda (07.01.2016)