Polská krev

Pša krew, tož to bylo něco. Můj přístup k operetě byl až do doby, kdy jsem viděl „Hospodu na mýtince“ zcela laxní. Pak jsem se o to začal zajímat, ale jen na chvíli. Takže jsem na filmík koukal nezkažený originálem. A musím uznat, že mne to bavilo, čemuž jsem se sám divil. Díky filmu budu vědět kam kterou melodii zařadit. *** A PŮL (12.09.2019)

Pro mě jedna z nejlepších Lamačových komedií, které dodávala ten správný náboj i Nedbalova hudba. Ondráková vypadala skvěle, minimálně tak o deset let mladší, ani Hoza nepůsobil špatně, byť vzhledem k jeho objemu pasu zaváněla jeho záliba - tj. jezdectví - týráním zvířat, taky hlas by mu slušel mnohem hlubší a nemusel se opičit po Anny s tím vytrhaným a znova namalovaným obočím. Pištěk si právě zde zajistil nesmrtelnost svým "No nakonec, je to umělkyně. Živit se takovou hovadinou, tomu říkám umění." (31.12.2014)

Na svou dobu výborná režie, skvělý humor, nádherné scény v exteriéru, ale hlavně...překrásná Anny v několika podobách, které i herecky zvládá bravurně. I když základem je klasická prvorepubliková love story, celkově je to výjimečné, jiné, než podobné, klasické snímky. Po filmu Kantor ideál další veřejně dostupnější možnost pohlédnout do Anniných nebezpečných očí. (11.08.2014)

Kdo neviděl obě verze, nemá šanci mi cokoli vysvětlovat. Navíc je tady třeba znát i Hudbu srdcí, která je z velké části stejně obsazena jako česká Krev. Anny válí na celé čáře, už proto, že v německé verzi se nechala pro písně dabovat, česky se totiž zpívala sama. Nicméně je zároveň škoda, že dala Alena Veverce kvinde, mohla z toho vzejít docela zajímavá zvěř. (14.02.2009)

Oskar Nedbal se po příznivém přijetí svého prvního díla pustil ihned do komponování další operety. Potřebný námět našel v ústředním motivu Puškinovy povídky Slečna selka. Vídeňskému libretistovi Leo Steinovi se pak podařilo rozvést ho do účinného děje s množstvím dramatických a vtipných situací. Krátce po své premiéře v říjnu 1913 se Nedbalova opereta stala vůbec nejúspěšnější hudební novinkou sezony ve Vídni a v Berlíně. Později prošla Polská krev všemi českými divadly a v roce 1934 z ní režisér Karel Lamač vytvořil pompézní mezinárodní projekt. Tehdy natáčel souběžně s českou verzí i její německou mutaci, která u germánských sousedů vykazovala vyprodané kinosály. V obou verzích zazářila v titulní roli půvabné Heleny Zarembové Anny Ondráková, jejíž evropský věhlas zajistil oběma filmům vysokou popularitu a návštěvnost. Českým partnerem v úloze rozmarného hraběte Baranského byl slovenský tenorista Štefan Hoza, v dalších rolích se objevili oblíbení pražští herci Theodor Pištěk, Růžena Šlemrová, Ludvík Veverka a Václav Trégl. Alena Frimlová se sice prosadila ve třicátých letech jen v šesti filmech, pokaždé však jako přitažlivý typ osudové femme fatale a tak si vskutku není nač stěžovat. Když pomineme dnes již trochu zaprášenou slávu původní verze Nedbalova díla, zůstává filmová Polská krev fascinující hudební veselohrou, schopnou i současné úpravy. A ten závěr? Nemohou se shodnout a přece patří k sobě. To je jako Čech s Polákem. (20.08.2009)