Wiener-Dog

Celých 10 rokov bol Solondz popredným tvorcom amerických "drám vzťahových kríz", ktoré boli pozoruhodné predovšetkým blahosklonnosťou k tým najbizardnejším ľiudskýn slabostiam a úchylkám. Po prepadáku Život počas vojny, som veril, že sa vracia do starých koľají. On ale prehodil výhybku a posúva sa smerom, ktorý ma znepokojuje. Celý film som mal pocit, že za z neho stal americký Seidl, lenže ten aspoň udržuje zdanie opravdivosti vo svojej tvorbe. Na rozdiel od Wiener-doga, ktorý je zle vybudovanou, pseudokritickou pózou a celý čas poučuje diváka. Neveril som postavám, ešte menej dialógom. Kladne hodnotím iba prvú poviedku. (01.09.2016)

Fuck Damien Hirst! Amerika Todda Solondze je místem odpornějším než Guantanamo a Solondz v tom jistě shledává jisté zadostiučinění. Jak tvrdí očividně deprimovaní Mexičtí hudebníci postávající u benzínové pumpy: We prefer Mexico. (...) In America, so lonely. And sad. And depressing. Like a big, fat elephant drowning in a sea of despair. Sometimes it's just too hard to lose weight. Symbol jezevčice, putovní psa, který jde z ruky do ruky, pomáhá Solondzovi propojit jako v jiných filmech nesourodou skupinu různě stižených duševních mrzáků. Ukazuje nám je proto, abychom pochopili, jak hluboko dokázala Amerika klesnout a proč se bárka stále více naklání: Člověk je ubohé, naprosto beznadějné stvoření a pro Američany to platí dvojnásob. Současnost navíc nahrává sžíravě soucitnému Solondzovi na několik hodně ošklivých satyrickým smečí. Pro vyřízenou Ameriku je ovšem příznačné, že se podařilo snímek realizovat v produkci Amazonu a ke stvárnění nebožáků sehnat zajímavou snůšku různě kultovních herců, z nichž nejlépe obsazeným je Kieran Culkin, jehož filmový bratr trpí Downovým syndromem :-) Kolik dalších se ucházelo o roli, kterou nakonec ukořistila Woodyho zrádkyně Greta Gerwig (ten ostatně též přijde na přetřes), lze načíst v zajímavostech. Na kytárku brnká Devendra Banhart a smyčce pokryl Debussy. Sranda se vším všudy. (20.04.2020)

“We’re all going to die.“ Todd Solondz natočil další ze svých hřejivých komedií o depresi, samotě a rakovině, jejíž hrdinové se marně snaží vyhovět normě pozitivního přístupu k životu a navzdory paralyzujícím pochybám o vlastní existenci dosáhnout amerického snu. Na důkaz toho, jak málo mu záleží na postavách tentokrát učinil hlavní hrdinkou vyprávění jezevčici, která je pro jednoho z páníčků „motherfucker“, pro jiného „Doo Dee“ („like shit“) nebo „Cancer“ (ale oproti opravdové rakovině není nezničitelná). Na feně režisérovi ve skutečnosti také moc nesejde. Podobně jako osel v Bressonově A co dále, Baltazare, mu zvíře slouží k reflexi lidské (ne)schopnosti empatie. Na jedné straně jsou postavy, kterým citová vazba k jezevčici způsobuje bolest, na druhé pak lidé citově otupělí. Pro obě skupiny je zvíře katalyzátorem, který je přiměje vyjádřit jejich potlačovanou frustraci z manželského života, obavy z vlastní smrtelnosti nebo postoj ke společnosti. Osobní štěstí, kterého by měl každý v duchu rozjásané reklamní přestávky (a mnoha jiných debilizujících produktů popkultury) dosáhnout, je prchavé a po každém okamžiku radosti přichází trest. Třeba v podobě život ohrožujícího a parkety znehodnocujícího průjmu. Díky různému věku postav zároveň vidíme, že se situace s přibývajícími roky nelepší. S tím, jak stárneme, máme – optikou Solondze – akorát více zdravotních problémů a výčitek z učiněných rozhodnutí, jejichž důsledky nelze zvrátit. Zmenšuje se akorát naše pochopení pro druhé. Například pro ambiciózní mladé filmaře s potřebou vyjádřit se, ačkoli nemají co říct. Vyjma štafetového vyprávění, které ovšem kromě Bressona dříve (a s jiným efektem) uplatnili i Richard Linklater (Slacker) nebo Steven Spielberg (Válečný kůň) a které tudíž není tak radikálním odklonem od konvencí klasického vyprávění, jaký jsme viděli v Palindromech, jde o klasický Solondzův film s dlouhými statickými záběry, ironickým užitím klasické hudby a úderně pointovaných dialogů (-What’s in Ohio? -Crystal meth). Pravidla toho, co smí být v americké komedii s ohledem na přecitlivělého, pejsky a jiná zvířátka více než lidi milujícího diváka řečeno a ukázáno, porušuje stále stejným způsobem, ale stále ne tak předvídatelně, aby vás nedokázal párkrát rozhodit (např. do detailů zacházející historkou o agresivním psovi jistého jména, který znásilňoval i veverky). 80% (05.09.2016)

Zajímavý film se zajímavými postavami, které jsou spojeny tím, že se do jejich přítomnosti dostal jeden jezevčík, podle kterého se také celý film jmenuje. Kolem jezevčík se motají herecké veličiny i mladé naděje, všichni ukazují, že tenhle film o lidech je velmi fajn. Finále je pěkně drsné, stejně jako je drsný život. (08.09.2016)

Film o jezevčíkovi jsem si bezesporu nemohl nechat ujít. Vzhledem k tomu, že v místě trvalého bydliště se jeden (spíše řečeno jedna) taková vyskytuje. Danny DeVito bláznivá rodinná komedie - pomyslil jsem si a byl jsem tůze zvědavý jak taková událost může vlastně dopadnout. Poutače naznačovily, že to bude psina a užiji si skvostných 90 minut HD záběrů na štangli salámu na vodítku. Jenomže co čert nechtěl, do Prahy nepřijel papež, ale Todd Solonz to vymňoukl a z komedie s jezevčíkem v hlavní roli - mimochodem který herec ho hraje? se stalo černohumorné tak trochu absurdní drama o životě. Jezevec nás tedy provází celým filmem, ale není zpravidla vždy tím klíčovým prvkem. Zejména to jsou lidé ve bezvýchodných životních situacích a jejich hledání cesty jak z toho ven. No ven se dostane tak akorát čoklík ze Saint Tropez, ale né ty pomíjivé lidské existence. Zkrátka Todd se s tím nesral jako pes a místo Pavla Bobka nás hodil do rovnou pořádného lejna. Úsměvy střídá zděšení, zděšení střídají úsměvy. Celkový výsledek je rozpačitý, ale naozaj i v něčem krásný. Najdou se tu pěkné scény a pěkně hnusné scény, ale takový je sám život. Jedna velká psina. (27.09.2016)