Slunovrat

Nuda v severním Švédsku. Pohanský horor, který je v podstatě analogií k subžánru hororů, v nichž se jedinec/skupina jedinců dostane na odlehlé místo mezi členy náboženské sekty, paradoxně se sektáři i pohané ve filmech chovají podobně a nově příchozí cizinci dopadnou nakonec vždy stejně... Vizuálně pěkné (zajímavá je práce s barvami - bílá je tu použita ve smyslu černé, po asijsku barvy smrti, celé je to extrémně přeexponované atd.), jinak zdlouhavé, nudné a předvídatelné... (04.10.2019)

Možná, že si tvůrci mysleli, jaké tvoří veledílo, v němž skrze metafory vyjádří něco, z čeho si divák sedne na zadek. Možná, že se cítili i jako I. Bergman. Ve skutečnosti však stvořili morbidní, nechutnou, zdlouhavou a úchylnou podívanou, kterou z moji strany od odpadu zachraňuje jen perfektní vizuální zpracování a hudba. Vše bych mohl vystihnout touhle hláškou: https://youtu.be/x9wzX_Hx6jg K hororu měl dle mého Slunovrat docela daleko, přesah z něj necítím a filmy jako Rituál nebo Čarodějnice řadím mnohem výš. (25.03.2020)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Všechno, co chcete od pohanského hororu tam je, ale nádavkem dostanete MNOHEM víc. Slunovrat je velmi vynalézavý při zobrazení sjetosti postav. Zároveň mistrně kupí jednu bizarní situaci za druhou, takže v jednu chvíli se smálo celé kino při naprosto groteskní situaci, která předčí leckteré komedie, aby jim úsměv během chvíle zamrzl, protože přijde nepříjemná, emocionálně vyhrocená scéna. A nikdy nemáte jistotu, že tohle už je jako všechno. Fantazii se meze nekladou a i když tak nějak tušíte, kam se děj bude bude ubírat, stejně vás dění překvapí.SPOILER Pátou hvězdu dávám za katarzi hlavní hrdinky. Je skvělé, že jsme nebyli svědky zavrženíhodného barbarství. Naopak. Kruh se uzavřel, rituál je důstojně proveden, což zajistí bohatou úrodu v harmonické komunitě se znovuzrozenou královnou Slunovratu, která jistě zplodí mnoho silných potomků. (07.08.2019)

Existuje jen minimum režisérů hororového žánru, na které se vyplatí investovat lístek do kina, Ari Aster mě svou prvotinou loni přesvědčil, že do téhle vybrané společnosti patří. Jestli jsem měl při sledování Děsivého dědictví dojem, že režisér postupně sešel na scestí a výsledek neodpovídá možnostem, při svém druhém pokusu mě zasáhl do černého. Ari natočil neskutečně vymazlenou žánrovku, která ale podle mého mínění bude hluboce rozdělovat nejen diváckou obec, ale patrně i recenzenty. Je to film, který jde výrazně proti žánrovým konvencím a očekáváním fanoušků. Nečekejte typické lekačky, dynamický střih, prudké nájezdy kamery, přízraky a cákance krve, kam se podíváte. Pro běžného diváka bude Slunovrat pravděpodobně příliš pomalý a k uzoufání neefektní. Jiní pro změnu narazí na emoční bariéry. Slunovrat totiž jde proti diváckým očekáváním a potřebám, bude nepříjemně útočit na vaši psychiku. Aster zpochybňuje etické normy vzešlé z křesťanství a osvícenství a vrací nás do doby pohanských kultů, šamanismu a mystiky. Obrací naruby náš hodnotový svět a ukazuje lidi ochotné dobrovolně zemřít, ale i bez výčitek svědomí zabíjet jiné, vždyť pozemská fyzická existence je pouhou přípravou na posmrtný život, kdy smrt znamená pouhou metamorfózu do vyšší sféry. Podobně nepříjemné a výrazně jdoucí proti současným filmovým trendům je i zobrazení sexuálního aktu. Režisér testuje naše hranice citové únosnosti. Hraje s otevřenými kartami, je předvídatelný, ale zároveň na tom staví svou hru s divákem. Opatrně ho napíná s tím, kam až je ochoten zajít. Asterova režie pracuje především s kontrasty. Bílá barva bývá symbolem nevinnosti, tady vzbuzuje zlou předtuchu. Slunce, symbol života, tady přináší zmar. Líbivé výjevy skrývají děsivý obsah. Aster kouzlí s kamerou a mixuje působivě hudbu tak, jak to kdysi dělával např. Lynch. Opírá se o neznámou, ale bezchybně fungující hereckou sestavu, kdy především Florence Pugh bude patrně vycházející hvězdou filmové scény. Výsledkem je film, který posouvá hranice žánru, s výjimkou Rituálu od Robina Hardyho (kterému ale schází filmařská preciznost) kupodivu nikoho nenapadlo do téhle navýsost zajímavé sféry zabrousit. Celkový dojem: 90 %. (02.08.2019)