Přítelkyně z domu smutku

Ivana Chýlková se představuje jako vězeňkyně čekající na rozsudek v komunistickém kriminále. Každá cela vypadá stejně, jídlo je každý den stejné, jen spoluvězeňkyně se mění. Každá si sebou přináší svůj příběh plný lží, podvodů a traumat. Ivana Chýlková jako Marta si pokládá otázku, která visí ve vzduchu po celou dobu sledování seriálu: "Je součástí naší osobnosti i ta lež o tom, kým jsme?". Propracovaná hra identit, která má zásadní prostor především proto, že kriminál nabízí bezprostřední anonymitu. Vězni o sobě nechtějí mluvit, jelikož z valné většiny to není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Dalším důvodem je přirozená nedůvěra vůči celému vězeňskému prostředí. Není ale možné projít vězením bez sociální interakce s druhými - přichází tedy na řadu fantazie. Vypravěč nám odhaluje motivace jednotlivých postav, které přímo nutí k tomu, abychom si přečetli knihu. Tísnivá atmosféra v kombinaci s agresivitou jednotlivých postav přináší obrovskou frustraci. Retrospektivní vsuvky v podobě Martiných rozprav s otcem, který ji připravuje do vězení, nám odhalují naivitu představ. "Ve vězení jsme byli svobodnější než nyní"...ano, člověk se zbavil té hrozné možnosti volby, zodpovědnosti, nemusel přemýšlet nad tím, jak bude trávit svůj volný čas. Zbavil se všech těchto myšlenek a zbyla mu vnitřní svoboda...nebo nesvoboda. Záleželo na tom, s čím tam člověk přicházel. Marta do kriminálu přichází jako čistý člověk, který je vnitřně svobodný, drží se svého přesvědčení a její morální povýšenost ji pomáhá projít každou celou i každým lidským příběhem. Jak bylo již níže uváděno, paní Kantůrková se vykresluje v příliš jasném světle, které brání divákovi v tom, aby se Martě dostal pod kůži. První díl byl v tomto ohledu lepší, než ostatní jelikož Marta ztrácela nervy a vyrovnávala se se ztrátou důstojnosti. Oproti tomu ostatní postavy jsou neuvěřitelně propracované, šedé charaktery v šedém lidském prostředí, které mají dobré i špatné vlastnosti. (20.11.2022)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

Jeden z nejlepších polistopadových seriálů, které u nás byly natočeny (spolu se seriálem "Bylo nás pět"), oko diváka navíc potěší plejáda těch nejlepších českých hvězd (jako Chýlková, Růžičková, Bohdalová, Cibulková, Stašová a rovněž i začínající Geislerová). Kvalitní scénář podle díla spisovatelky Kantůrkové byl už předem zárukou kvality, výborné herecké obsazení to jen potvrdilo. Je povinností tvořit filmy a seriály, které připomínají komunistickou zlovůli, leč ještě více potěšený bych byl, kdyby se něco podobného natočilo z prostředí padesátých let, vedle nějž by se normalizační věznice zdály luxusním apartmá. (19.09.2012)

Úžasný a zdrcující čtyřdílný seriál, díky němuž můžeme nahlédnout do ženské věznice za minulého režimu a sledovat osudy několika žen, které si za své zavření mohly buďto samy, nebo byly zavřeny neprávem - dobře, jenom jedna neprávem. 😕 Ale stejně, hrozně se mi tento nápad líbí. Postupně jsem si během každého z těchto čtyř “filmů” uvědomovala, jak těžké to za minulého režimu bylo, jak je každý člověk úplně jiný a že se vlastně všichni dokážeme přizpůsobit. Celou dobu mě hrozně fascinovalo a neustále jsem přemýšlela nad tím, že v té jedné kóji je jen jeden “záchod” - a co když máš střevní problémy a jsou tam s tebou třeba další dvě osoby? 💩 Na to, že je to dílo porevoluční… natočené po roce 1989, má úžasnou atmosféru, není to hovadina a má určitou myšlenku. - Nejvíc to asi vystihovala věta - “Řekněte svému manželovi, ať píše dopisy a ne romány, nemám čas to číst.” Úžasný výkon Ivany Chýlkové, která mě tu fakt překvapila a v mini roli i úžasný Pavel Nový nebo Vladimír Kratina, kteří taky stojí za zmínku. Takže all in all, doporučuju! 🙌🏻🤍 (11.03.2022)

Zvlášť v prvních dvou dílech je atmosféra tak hustá, že sem si připadal, jak kdybych v tý cele byl taky... ta bezmoc, kdy si s vámi osazenstvo věznice dělá co chce a postupně vás dostane až na dno, to bylo vykresleno perfektně, hlavně díky Ivaně Chýlkové. Ale všechny ostatní herečky jí zdatně sekundují. Tíseň ze začátku se sice nepodaří udržet až do konce, ale to nic nemění na tom, že je to jeden z nejlepších porevolučních seriálových počinů. (12.11.2009)