Krajina ve stínu

Syrový příběh, který svoji dobou vzniku, proveniencí, ale též obdobím, do něhož se děj hlásí, může snést lehké srovnání s Nabarveným ptáčetem, avšak v tomto boji, co se vyznění příběhu a vizuálního ztvárnění týče, jasně prohrává. Období 1938-1952 je hodně dlouhé a aby film o této stopáži vše pojal natolik dobře, že by v divákovi zanechal hlubokou stopu, je příliš krátký, resp. ona doba je vylíčena příliš zkratkovitě. Krajina ve stínu má skvělé herecké výkony, v mnoha scénách i atmosféru a emoce, ale jako celek nezafunguje tak, jak bych očekával. Jistý pocit deprese a zmaru sice po zhlédnutí zůstal, ale zpracovaná látka má potenciál ještě silnější. Oceňuji však, že se Češi pustili do jakéhosi tématu sebereflexe a prezentaci zločinů, které na konci války páchali a k čemu docházelo v divokých 50. letech. Na můj vkus však bylo zobrazeno válečné období a utrpení lidí v této době až moc fragmentárně a takové to rčení, že zlo budí zlo, či kdo seje vítr, sklízí bouři, tu skrze to nedostalo správné podhoubí. Dojem po zhlédnutí byl proto spíše negativní vůči Čechům, než Němcům, což... :-/ (25.02.2021)

Krajina ve stínu předkládá poměrně rutinní interpretaci událostí let 1939-1945 v českoněmeckém pohraničí, a to v atraktivním kabátku, který má však děravou podšívku. Film dost možná naštve národovce a komunisty, ale ani toho, komu nejede hlava na děrné štítky a opustil časy elektronek, film neohromí a nijak nepodnítí k přemýšlení, protože nenabízí v podstatě nic jiného než dnes už banální pravdy (o vině, pomstě, identitě apod.). Co si počít s tím množstvím postav bez historie, bez vývoje a existujících ve vesnici, kterou cloumají "velké dějiny", aniž by byl reflektovaný lokální kontext...? To ani nejde nazvat epizodičností! Sledujeme pouhé nahodilé střípky jakéhosi velkého příběhu, jehož podstatná část je nám zatajena a v němž takřka stereotypní postavy samy o sobě nemají význam; jejich motivace jsou buď banálně triviální nebo jen povrchně načrtnuté a jejich mikropříběhy často postrádají jasnou kauzalitu (ačkoli herecké výkony patří mezi to nejlepší, co film nabízí). Záměrem možná bylo představit v hlavní roli "kolektiv" namísto konkrétní postavy, ale i kdyby tomu bylo tak, absence přesvědčivých vazeb a místního kontextu znemožňuje i toto čtení. Můžeme se kochat pěknou kamerou a věrohodnými obrazy zapadlé vesnice přelomu 30.-40. let 20. století, ale protože se skoro nehneme z místa, brzy se i toto omrzí... Film uchopil silné téma, kterému se dost lidí stále vyhýbá a mnoho jich před ním zavírá oči, či ho rovnou popírá, ale uchopil ho tak, že výsledkem je instantní zážitek. (01.04.2021)

Kruté, opravdu ukrutně kruté časy. A Bohdan Sláma nás do té neslavné doby brilantně uvedl. Jen ten černobílý vizuál místy působil až otravně, a ne vždy až tak nutně artově. Ocitáme se v malé pohraniční vesnici, kde se setkáváme s místní komunitou, která je solidním výkvětem lidské zkaženosti, co postupně a očekávaně/předvídatelně vyplouvá na povrch, aby následně ťala do živého. Ve dvou hodinách divák proletí životem těchto obyvatel ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Žádná z postav se vyloženě neprezentuje za hlavní, což je zajímavý způsob, jak celé leporelo vměstnat na malý a poměrně uzavřený prostor. Až na pár nepodstatných výjimek kamera neopouští centrální tep vesnice. Všichni herečtí účastníci jsou bez výjimky zajímaví, není třeba nikoho vypichovat, všichni předvádějí mimořádné herecké výkony. Citlivější diváci mohou mít dokonce problém před spaním vyhnat z hlavy děsivou zrůdnost a fanatickou posedlost, s jakou se v pozdější fázi filmu někteří jedinci pouštějí do (údajných) kolaborantů s nacisty. Téma sice nepatří u mě k vyhledávaným, ta inspirace skutečnými událostmi se dá brát s rezervou, ovšem Sláma do té "slámy" (ano, téma už je malinko vyčpělé) bije s takovou vehemencí a technickou zručností, až se tenhle film hezky zarývá svými drápky do pověstné divácké kůže. 8/10 (08.03.2021)

KRAJINU VE STÍNU lze chápat v paralele ke KRVI ZMIZELÉHO (Milan Cieslar, 2005). V obou případech jde o "samožersky" vznešené plakátové filmy o tom, že (někdy titíž, někdy různí) lidé na sebe byli zlí či jednali prospěchářsky za okupace, při odsunu a s nástupem komunismu, jakkoli oné vznešenosti dosahují stylisticky odlišnými způsoby. Ba co víc, přeložíte-li přes sebe filmy a seriály vyprávějící o komunitě postav v jednom a více z těchto období a vyznačíte si narativní průměty všech z nich, dostanete KRAJINU VE STÍNU. ___ Postavy jsou sice tzv. historické překlady skutečných osob, leč i sebekomplexnější osobnost lze zploštit na primitivní typ - a nic jiného než postavy-typy o směšně malém množství vlastností v tomto filmu nenajdete. Nežijí, neproměňují se v čase, jen v rámci oddělených vyprávěcích bloků reprezentují - a podle potřeby se (skokově) proměňují či neproměňují. Každodennost v tomto světě jakoby neexistovala, všechno ústí v osobní selhání, konflikt, klimax. ___ Scenárista Arsenjev během besedy mluvil o příběhu postav či vesnice a věřím, že se maximálně snažil o to, aby věrně zachytil, co se v ní odehrálo. Jenže historie sama o sobě není příběh, nýbrž spíše soubor stavů věcí, z nich můžeme nespočet příběhů udělat - pečlivou práci s kauzalitou či soustavně vedenymi paralelami. Jak říká Hlavsa u Cimrmanů ve VIZIONÁŘI: "Vidím jen výjevy, víc po mně nechtějte." A pochopitelně, pana uhlobarona to neuspokojí, protože nevidí kauzalitu. A pouze z výjevů je složená i KRAJINA VE STÍNU, protože kauzalita mezi scénami je velmi slabá, případně značně neobratně sugerovaná skrze neumělá motivická propojení. Skoro není možné dovodit, co postavy dělaly a nedělaly v obdobích mezi výjevy. Chovají se buď úplně stejně, anebo narazově úplně jinak. ___ Osobně se snažím každému filmu vyjít maximálně vstříc. Usiluji najít, za jakých podmínek pravděpodobně jako dílo funguje nejlépe - a podle toho jej posuzovat. Pozorně jsem včera naslouchal tvůrcům, celou noc i dnes dopoledne o filmu s přáteli diskutoval a doufal, že upozorní na věci, jichž jsem si nevšiml. Pominu-li ale výborné herce, díky nimž ty postavy nejsou směšné, prozatím jsem žel neobjevil klíč, který by pro mě KRAJINU VE STÍNU v jakékoli rovině a ve vztahu k jakékoli poetické tradici dokázal zachránit. ___ Přiklonil jsem se nakonec k dvěma hvězdičkám, protože abych si byl skutečně jistý, že ani v rovině práce se stylistickými vzorci KRAJINA VE STÍNU nepřináší mnoho pozoruhodného, musel bych ji vidět ještě jednou a soustřeďovat se právě na ně. Styl dlouhých pohyblivých záběrů s několika stále se variujícími modely vývoje jsem shledával poněkud mechanickým, ovšem láká mě prozkoumat logiku za oněmi náhlými přeostřeními a za vztahy mezi pohyby kamery a inscenováním herců v prostoru. Ale to spíše proto, že mě zajímají dějiny inscenování v delších pohyblivých záběrech v české kinematografii, neb můj pohled na tento film to z výše uvedených důvodů může k lepšímu změnit jen stěží. (13.08.2020)

Silné téma, které je ale zpracováno rutinním a nezáživným způsobem. Tak přesně takto bych v pár slovech popsal snímek režiséra Bohdana Slámy Krajina ve Stínu, který se vyjma toto bolestivé téma nemá téměř o co opřít. Snímek totiž postrádá jakýkoliv náznak kontinuity a postavy jsou mizerně vystavěné, přičemž se s nimi po celou dobu stopáže nemáme sebemenší šanci sžít, jelikož jejich záměry zde nejdou ani náznakem definovány. Nastalou smutnou situaci bohužel nezachrání ani syrová černobílá kamera a tklivý soundtrack. Pokud tedy hledáte servítky si neberoucí snímek z tohoto temného období našich dějin, sáhněte raději po dva roky starém snímku “Nabarvené Ptáče”. Tohle se totiž moc nepovedlo. Škoda. (12.03.2021)