Sedmá pečeť

"We must make an idol of our fear, and call it god." Je zajímavé, podobně jako u Vláčila, že čím více obyčejnějším a prostším způsobem je doba morovými ranami stíhaného středověku podána, tím více naturalističtějším a uvěřitelnějším dojmem působí, alespoň na mně :). Toť k formální stránce filmu. O té obsahové se není radno příliš rozepisovat. Skýtá v sobě mnohé.. náboženský fanatismus, nuznost pozemského bytí a společného soužití lidí, radost z prostého každodenního života, i otázky nad nikdy nezodpovězenými tajemstvími... a je tomu dobře, občas je důležitější si položit otázku než na ni nutně odpovědět. A odpověď je tak daleko, tak blízko, pokud vůbec... (14.10.2005)

Že Bergmanovy filmy jsou hodně, hodně "těžké", jsem se přesvědčil už u Šepotů a výkřiků. A i když jsem tenkrát vše nepochopil, tak něco na tom filmu mě neskutečně přitahovalo (doteď nevím, co to je, ale je tomu tak). Ale u Sedmé pečeti se můžu snažit sebevíc a stejně nemůžu dát víc, než tři hvězdy. Kdybych to měl porovnávat, tak tenhle film je ještě "těžší" než Šepoty, ale zároveň je o něco nudnější. Nejvíce mě bavily scény se smrtí (dostal jsem chuť zahrát si šachy, mimochodem) a role Maxe von Sydowa (který se vypracoval na skvělého herce). Je mi jasné, že u tohoto snímku mi toho spoustu uniklo, protože nejsem intelektuál, filozof atd., ale na druhou stranu se ptám: Proč na mě Šepoty a výkřiky tak zapůsobily a proč jsem tak zklamaný právě Sedmou pečetí? Opravdu nevím… (25.08.2010)

Asi jsem zase jednou narazila na klasika, který jde tak trochu mimo mě. Nemůžu filmu upřít kvalitu formy - středověk v takovémto podání působí hrůzostrašně a přitom uvěřitelně - mor, osamělí rytíři, upalování čarodějnic (ale žádné veřejné na náměstí, hezky potmě, potají v lese), fanatici a ... smrt. Vlastně ani na příběhu mi nic nevadilo, mám radši, když zůstanou věci ve filmech nezodpovězené a to "proč" ať si každý domyslí dle svého gusta. Ale přestože délka filmu je jen něco málo přes hodinu a půl, jeho dokoukání bylo pro mě docela utrpením a jednou velkou nudou, takže přes všechny vypsané klady a docela impozantní švédštinu (:-)) nějak nemám ani trochu chuť jít si shánět další Bergmanova díla a proto nemůžu ani náhodou dát lepší hodnocení... (16.04.2007)

Veľmi zaujímavo zrežírovaný film, s vynikajúcimi hereckými výkonmi, zároveň so silnými presahmi do oblasti filozofie, náboženstva. Snaha o dokázanie božskej prítomnosti, hranie šachov so záludnou smrťou, dance macabre a množstvo inotajov a symbolov vytvára snahu o akúsi komplexnú výpoveď o pochybnostiach človeka na Zemi, jeho strádaniach, radostiach i strachu zo smrti. Možno snaha o dokonalosť, podfarbená patetickosťou a chladom nespôsobila moje bezhraničné nadšenie z filmu. Zaiste ide o skvelý a inšpiratívny film, hoci mňa z Bergmannových snímok oslovil menej a to i po druhej návšteve. Diskusiu o pochybnostiach o zdanlivo nespochybniteľnom umeleckom postavení a hodnotení istých diel svetového umenia (lebo autoritami uznávaných a cenených) vyvolalo zhliadnutie práve tohto filmu. (21.10.2004)

Film, jejž je třeba vidět nejednou, se zapnutým mozkem i srdcem, s myslí otevřenou otázkám a připravenou na neodpovědi a především nepochybně s jistou kulturou pátrání po odvěkých palčivých tajemstvích a dráždících životních hlavolamech. Snímek je v první řadě NENÁSILNÝ, "klidný", "utlumený" až podprahový. Myšlenek i těch vyřčených je tu na dlouhé celovečerní disputace, ale hlavní smysl tkví někde jinde! Ano, ten nevyřešitelný rozpor každého myslícího člověka, to toužebné, neuskutečnitelné nahlížení smrti do karet, ta zoufalá, neukojitelná lačnost po vědění! A proti tomu řada jednodušších a pro někoho třeba i zdravějších alternativ. Orientace na druhé, na lásku či jen na drobné prožitky a požitky našeho světa ve formě ještě přijatelné, zdravé, anebo úpadkové, zvířecí. Kam směřoval Bergman, je mnohým jasné, mně nikoliv a jsem tomu rád. (04.05.2005)