Dopisy mrtvého

Tradičně vysoká a objevná úroveň ruské fantastiky (sci-fi) je průlomovým objevem. Skutečnost, že na exulantovo (Tarkovského) dílo se podařilo navázat tímto strhujícím způsobem z mimoskevských ateliérů (LENFILM) a že se na plátně objevují tváře vesměs zcela neznámých a přitom výborných petrohradských herců, zaujme ještě víc. Gorbačevova pěrestrojka, která tehdy nabírala dech, v mnohém připomínala starší chruščevovské "ottěpel´". Dobové vystupňování zbrojení (nedávno bylo připomenuto ruské sestřelení jihokorejského civilního letadla nad Kurilskými ostrovy; od tohoto data uplynulo třicet let) podmalovala motivaci autorů scénáře. Původní verze byla výrazně delší, zahrnovala řadu epizod a děj "košatěla". Vliv Tarkovského poetiky jsem cítil (snad přesně) zejména v druhé gradující části MRTVÉHO. Cudnost a oproštěnost vytvořené filmové řeči je pozoruhodná a v ruských poměrech spíše výjimečná než typická. Je nutné upozornit, že - jak je u Strugackých zvykem - děj se odehrává ne v Rusku, ale na Západě v blíže necharakterizované budoucnosti. Zdá-li se toto dílo někomu rozvleklým, stojí za to připomenout festivalová ocenění, která získal: Velkou cenu a cenu FIPRESCI na mezinárodním festivalu v Mannheimu (1986); hlavní cenu na festivalu ve Varně; cenu federace francouzských filmových klubů na festivalu v Cannes; státní cenu RSFSR bratrů Vasiljevových; cenu za režii na festivalu experimentálních filmů v Madridu; zvláštní cenu jury na festivalu v Tblisi (tato ocenění byla získána o rok později). Není náhodné, že MRTVÝ neuspěl v USA; od americké sci-fi se liší opravdu pronikavě. 88 minut strávených jeho sledováním není v žádném případě promrhaným časem. (04.09.2013)

Nepekné ako má byť. Len tá dvojica doslovných (i keď podnetných) zhrnutí mi tu nezapadla, pôsobia rušivo. Na druhej strane sú ale Listy mŕtveho úprimným naliehaním na svedomie ľudstva, dá sa pochopiť že im to občas skĺzlo do doslovnosti. Možno ani neskĺzlo, možno to takto prístupnejšie vyriešili vedome. [70%] (10.05.2010)

Atmosféru to nemá špatnou (byť podmanivá zrovna taky není), depresivní to je taky, interiéry i exteriéry byly zvoleny skvěle (to je asi na celém filmu nejlepší - venku je to samý rozbořený, zničený barák, bez plynové masky se tam nedá dýchat a v bunkrech to zase vypadá strašně hnusně), natočené to je taky dobře, akorát jsem pořád čekal, že to bude hlubší a že tam bude nějaký větší děj. Ale co se toho děje týče, i když jsem čekal, že se tam rozjede něco většího, i tak musím říct, že mě ten děj (včetně konce) celkem zaujal. Pak je to taky poněkud utahané, protože některé scény mi zde připadaly zbytečné. Něco do sebe ten film rozhodně má, ale přece jenom, mohlo se v něm rozjet víc. 3* (18.04.2020)

Lopušanskij si po celých 88 minut pohrává s výtvarnou stylizací a nechává vyniknout ponurým barvám od sépiové přes skličující šeď. Bohužel pod depresivní atmosférou, složenou z kompletně zruinovaného světa, tísnivého vizuálu a bezútěšné hudby zaniká samotný příběh. Poeticko-filozofické dialogy jako podnět k přemýšlení o jaderné hrozbě bohužel nefungují. V roli ukolébavky by však obstály na výbornou. Režisérův pohled na postapokalyptické prostředí má zajisté v sobě něco cosi hlubokého, lež těžko rozluštitelného. Za vcelku zajímavou náhodu lze považovat fakt, že ve stejné zemi i době, kdy se film natáčel, došlo k černobylské katastrofě. I z tohoto důvodu si myslím, že prostor v tomto filmu měl být obsazen fakty, než jakousi poetikou, která v souvislosti s tématem představuje pro mě jasný kontrast toho, co jsem očekával. Vyšší umělecká úroveň pro pochopení tohoto díla je bezpochyby nezbytná, z čehož usuzuji, že jsem duševní kripl. 10% (07.07.2013)

Sovietske postapokaliptické sci-fi, na čele s Andrejom Tarkovským, sú minimálne, je toho samozrejme viac, do atmosféry neprekonateľné. Cítite tie skľučujúce a nostalgické pocity hlavných postáv unavených životom ale predsa bojujúcich. Nikde sa tu nenachádza nádej, ani štipka náznaku lepšieho života. ľudia umierajú skrytý v bunkroch a dúfajú že imˇaj nabudúce pridelí armáda stravu. Письма мертвого человека rozpráva príbeh starého muža ktorý sa rozhodol obetovať svoj život skupinke chorých detí. Obeta spočívala v tom že sa armáda rozhodla starého muža zachrániť, čo spočiatku nechcela keďže jeho reprodukčné schopnosti sú nulové, a transportovala ho do centrálneho bunkra. Deti o ktorých sa staral zostali v jeho bunkri keďže boli choré a nová spoločnosť potrebuje zdravých jedincov, tak sa rozhodne že sa šachtou na mŕtvoly vráti za nimi. úžasne emotívny soundtrack a obraz plný emócií ma doslova dojal. Interiéri a exteriéri boli to najúžasnejšie a naj uveriteľnejšie s celej snímky. Takto realisticky zničený svet nedokáže nahradiť žiadne predpotopné CGI. Tie betónové zrúcaniny museli byť skutočné takisto ako vojnové vznášadlá, obleky atď. Tarkovského lyrika a zamýšľanie sa nad sebou k tomu dodala svojskú atmosféru.. Ak som to správne pochopil tak nádej v tomto filme spočíva v ďalších generáciách ! (28.04.2014)