Såsom i en spegel
Ako v zrkadle
Through a Glass Darkly
Through a Glass Darkly
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Erik NordgrenVOD (1)
Obsahy(2)
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (87)
Ingmar Bergman prostě není pro každého, ale každým filmem dokazuje, jak moc dovedl o světě a o lidech přemýšlet. Je to skutečně silná výpověď o tom, co se v člověku děje, co člověk dělá, jak člověk přemýšlí. Přesto je to snímek těžko přístupný, což je dáno zaměřením jen na malou skupinu postav a jakousi neutěšeností. ()
ocenenia : Oscar 1962 - Najlepší zahraničný film ()
Sasom y en spegel je sympaticky film o tom, ako sa mentalne dezorientovana zenska musi vysporaduvat so psychickymi bordelmi, ktore ju prenasleduju. Rodina jej vsak velmi nie je schopna pomoct a tak ostava so psychickym bordelom sama a spoznava, ze zivot je hajzel a svina casto. Teda maximalne realisticke a drsne vykreslenie reality - a Chammurappizial ono realita je drsna. Aby som vsak nekoncil az tak depresivne, oslovila ma naopak krasna priroda ostrova, caste prechadzky von v kontraste s depresivnou naladou a silnou vnutornou neistotou. Bergman mi zacina coraz viac a viac smakovat : 95 % ()
Těžký, temný, depresivní film, ale upřímně, co čekáte od Bergmana? Naštěstí se nejedná o tak temnou depku, jakou byli Hosté večeře Páně, což je naprosto skvělý film, který už bych asi ale podruhé nedal, Jako v zrcadle bych si klidně pustil znovu. Začátek je strašně klidný a příjemný, nic vážného se neděje, jako by to ani nebyl Bergman. O psychických poruchách Karin jenom slyšíme, ale nevidíme je. Nebojte se, ony přijdou, ony se projeví a lepší už to nebude, naopak čím dál tím horší. Takže postupně sledujeme (nejen) stupňování Karinina šílenství, ale i vyvíjení ostatních tří postav obývajících jeden ostrov (což je naprosto geniální výběr prostředí pro film o něčem takovém, ta odlehlost z toho přímo teče). Jako drama to opět funguje perfektně, nenudí to ani na moment, jak už u většiny Bergmanových děl je (aspoň pro mě) klasikou. Musím se přiznat, že jsem dost váhal, když jsem si vybíral film, na který se dnes podívám, tak jsem si řekl, že kouknu na kousek tohohle a když tak se k tomu vrátím někdy jindy. Jenže mě to chytlo už od prvních minut a drželo až do konce. Taky jsem se tu dočkal několika geniálních scén a několik jich tu má i hororový nádech (kdyby Bergman víc přitvrdil v šílenství, mohla z toho být Hodina vlků 2) a celkově jsem s tím filmem dost spokojený. I když je ten film depresivní, tak naštěstí není tak depresivní, že už by ho člověk nikdy nechtěl vidět. Kdybych někdy na Jako v zrcadle někde narazil, klidně na něj kouknu znovu. Zase ale nutno dodat, není to film pro každého. 5* ()
Jeden z prvních "tématických" Bergmanových filmů, jejichž téma se mělo stát jeho základním tématem... Bohužel pro něj jsem jej viděl až po všech ostatních (a známějších) filmech s podobným tématem i režijním zpracováním... paradoxně mi tak Jako v zrcadle přijde jako opakování již jinde viděného... V celosvětovém měřítku jinak samozřejmě výjmečné dílo... ()
Reziser se s uchylnou tvrdosijnosti drzi temat osamoceni, neklidu, tmy. Plus prostor pro rozjimani a fantazii. Drazdive a neukojene. Nedokoncene.... ()
Dalsie Bergmanove depresivne prejednavanie existencie ci neexistencie boha. ()
Velmi kompaktni film. Herecke vykony vsech zucastnenych jen dokresluji mrazivou atmosferu na ostrove. Scena s bohem ( pavoukem ) je nezapomenutelna. Film vice nez o nemoci dcery vnimam pres sobeckost jejiho otce. ()
Konečně začínám rozumět tomu proč se toho o filmech pana Bergmana tolik napsalo. Preciznost každého záběru je až neuvěřitelná. ()
Ideje se zračí v hmotném světě jako odrazy na vodní hladině, jako plápolající odrazy světla na stěně. Dva světy - ten věčný, duchovní proti tomu kontingentnímu, hmotnému. A pod hladinou v podpalubí vládně hmota, tělo a sex. Je celé náboženství a víra v Boha jen výplodem extatických stavů nemocné duše? Může umělec zachytit něco nepojímivého pomocí slov složených do vět? / Distinkce dvou světů je v tomto filmů přece jen vyjádřena až moc explicitně (latina versus porno). ()
Šílenství severské Ofélie s dvěma hamletovskými tvářemi, odhalující nenápadné šílenosti dalších postav. Využití filmové scény s možnostmi světelných efektů v divadelně sevřeném příběhu s Bohem za scénou ()
Bergman prý kdesi řekl něco v tom smyslu, že tenhle film byl taková střelecká příprava na Personu. To mi připadá trefné – v Personě se mu povedlo ukázat na plátně nemocnou duši přímo, zevnitř, kdežto Jako v zrcadle je pořád ještě pohled zvenčí, i když velice působivý, se záblesky pozdější režisérské magie a přenádherným violoncellem. Ode mě silné tři hvězdičky; kdyby to nebyl Bergman, který jinými filmy dokáže úplně převálcovat, možná bych dal i čtyři. ()
Úžasné!!! Úžasná a kársná, působivým stylem bezmocná Harriet Andersson... 95% ()
typické bergmanovské ingredience - opuštěný dům na ostrově, odcizené vztahy (zde hlavně mezi otcem a dětmi, počínající odcizení mezi manžely, ale přetrvávající důvěrnost mezi sourozenci), hledání Boha (ale s tím pavoukem se Bergman snad musel inspirovat u Dostojevského, nebo to byla náhoda?) i smyslu bytí. Karinina nemoc se stává katalyzátorem všech vztahů a přes neveselý konec tu zbyl i prostor pro naději (aspoň pro syna), což nebývá u Bergmana pravidlem. V první polovině se toho opravdu mnoho neděje, ale druhá všechno vynahradí, propad do nemoci je natočený skutečně sugestivně. Na tradičně skvělou kameru snad ani netřeba upozorňovat. ()
Soužití s psychotikem je příšerná záležitost.Ať už je to kterýkoliv člen rodiny.Bergman zvolil dceru, která je sice ve věku, kdy již nepotřebuje vychovávat, ale potřebuje, a to naléhavě, lásku a porozumění.Sakra, ale co je láska a porozumění z pohledu duševně nemocného člověka? Ví to snad někdo? Režisár nás vodí na okraji, a snad i za okrajem tohoto šíleného úkolu..Ostrov, a v té nejhorší fázi vývoje vztahu pak ztroskotaná loď.Silné symboly zničující opuštěnosti a nepochopení toho, co snad ani pochopit nelze.Kdo z nás "tam" byl a vrátil se?Z filmu jde hrůza a mráz.A odlet helikoptéry symbolizuje co?Jedinou cestu-zbavení se.Nebo něco jiného.Jsme slabí, když se odvracíme.Je mi z toho filmu smutno. ()
jeden z bergmanových najsilnejších a najťažších filmov aké som vôbec mal možnosť vidieť. film plynie veľmi pomalým, tarkovským tempom, čo vám nedovolí takú pálku pozerať naraz. výkon harriet andersson je jeden z maestrových najväčších triumfov od objavenia liv ullmanovej. neskutočná sila a záverečná scéna ma zabila. bravo. ()
Strávit nějaký čas sám na malém ostrově je můj tajný sen. Sice bych se z toho mohl brzy pomátnout na rozumu, nicméně alespoň bude na světě o jednoho blázna víc. To je taky případ našich hrdinů. Celou skutečnost ztěžuje fakt, že hlavní hrdinka Karin si povídá s hlasy, které nikdo jiný neslyší. Kdybych navíc žil v takovém zchátralém a pustém baráku, asi bych ty vjemy měl také. Celé to dotváří krásně depresivní černobílá kamera, která divákovi optimismu na života opravdu moc nepřidá. 95% ()
Znovu máme možnosť vidieť jasné a už toľko krát videné variácie Bergmanových paralel. Hľadanie Boha, psychologický rozbor postáv, či vzdialenosť sebe blízkych. A znovu v ničom niet žiadneho prekvapenia. Poctivá filmárska práca u ktorej je zabitý čas hľadanie chýb, jasná pozícia režisér vs. herec, ale bohužiaľ zasa aj libreto, ktoré citmi smeruje do prázdna. ()
Naprosto nekompromisní, jako kdyby vám někdo nazvracel do krku a chtěl abyste vesele tancoval. Bergman chrlí otázky a vy hledáte odpovědi, dokud nejste plni nejniternějších emocí. Po první minutě scéně ve vraku jsem si musel dát pauzu a jít se opláchnout. Zvláštní ztísněný pocit a ne zrovna příjemný. Velmi silný snímek, který mě přesvědčil, že Bergman je génius, který z komorního snímku udělá velký díky velmi silnému vnitřnímu náboji. ()
Přepsáno v lednu 2019. Bergmanovo drama Jako v zrcadle je jedním z nejpůsobivějších existenciálních filmových výtvorů ve vybraném kompozičním pásu emočního vzepětí obrazové skladby. Rozklad získává na vyšší intenzitě naléhavosti svým umístěním jednotlivých výjevů, lidská duše se v nich široce rozvírá ze stísněnosti a vypráví o svém strachu a nejtrýznivější bolesti: osamělosti. Diskuse o pochybnostech využívá prožitek k psychoanalytickým sondám souvislostí a vztahů, bezmoc křičí v pohledu, slzy jsou rozhřešením. Vypořádávání se se strachem je vedeno i přes tvůrčí krizi, intimní neuspořádanosti, identifikaci nevyzpytatelně nehmotného pojmu bůh a cynické zlehčování sebe samotného. Vládcem výpovědi je osamělost a její přímý a nepřímý dopad zmaru a rozpadu, ochranné zdi nemají potřebný účinek, ani trvanlivost a jedinou zbývající nadějí se vzývá láska. Kdo je jí schopen? Kdo je jí ochoten? Hlavní postavou existenciálně stylového dramatu a nejdůraznějšího výkřiku zoufalství lidské osamělosti je Karin (vynikající Harriet Andersson), mladá žena s psychickou poruchou. Osamělost je výsledkem nemoci, úpěnlivě věří v nezbytnost hledání boha a překračuje dvě odlišné existence bytí. Potřeby člověka se rozdělují bez jeho vědomého nařízení, nutkání se nepodřizuje času, ani prostoru. Osamělost je uvědoměním si děsu skutečnosti i jeho obrazu v zrcadle, realita nemá žádný pevný bod, vůle se nedokáže vzepřít. Hlavní mužskou postavou je David (velmi dobrý Gunnar Björnstrand), Karinin otec a spisovatel. Osamělost je výsledkem strachu z rozkladu hodnot a z neschopnosti čelit všem důsledkům skutečnosti. V osamělosti skrývá svou zbabělost, v prázdnotě hučí výhružné otázky a zpochybňování. Vykoupit se z odcizení lze přes pochopení a jedinou spásou a světlem smysluplnosti se stává bůh - láska. Výraznou postavou je Martin (stroze důstojný Max von Sydow), lékař a Karinin manžel. Osamělost je výsledkem vymizení tělesné intimnosti ze svazku manželského. S kultivovanou ušlechtilostí snáší svou úlohu s pocitem zodpovědnosti, nespokojenost s vlastní bezradností se občas vyplaví v jízlivé poznámce z trpké příchuti života. Důležitou postavou je Fredrik alias Minus (pozoruhodný Lars Passgård), dospívající Davidův syn a Karinin bratr s literárním talentem. Osamělost je výsledkem nepřítomnosti rodičovského vzoru v bezradnosti zmatků a neznámých vůní procesu lidského dozrávání. Zpochybňuje se autorita, čeká se na slova uznání a pochopení. Probuzená touha tělesnosti chtivě tepe na spánkové kosti a mysl se zmítá ve víru pocitů a pudů, ukojení a provinění. Strach si pečlivě vybírá své chvíle pro své hodování, osamělost bujaře křepčí, smysly hodnot mají nejasně identifikovatelné tvary svého ručení. Bůh se ztratil, zůstal strach a prázdnota a jistou nadějí se stává láska bez nároků. Jako v zrcadle je úchvatným filmem pro intenzivní prožitek psychologického zaujetí osamělosti člověka i svým jedinečně uměleckým zpracováním existenciálního přijetí prchavosti a bezvýznamnosti lidského života. Filozofická exprese! Panna Marie nebyla nevinná... () (méně) (více)