Såsom i en spegel
Ako v zrkadle
Through a Glass Darkly
Through a Glass Darkly
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Erik NordgrenVOD (1)
Obsahy(2)
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (87)
Film náročný na sledovanie a pre mňa aj na pochopenie. Štyri osoby na ostrove od samotného začiatku prezentujú svoje fóbie, svoju osamelosť, svoje cesty pri hľadaní Boha a pri vzájomnom porozumení. Ústrednou postavou je žena trpiaca akýmisi schizofrenicko-paranoidnými záchvatmi pravdepodobne na dedičnom základe. Napriek malému počtu osôb je vývoj vzájomných vzťahov i odkrývanie ich koreňov dostatočne nosné, takže film nenudí. ()
Druhý "oskarový" snímek Ingmara Bergmana (další nominace za vlastní režisérův scénář) a první z těch, které natočil na ostrově Farö (který si později sám zvolil za své bydliště). Sevřený příběh s minimem postav, který se odehrává v jediné lokalitě v časovém úseku jednoho dne nabízí dramatický, fascinující pohled do vnitřního světa jeho čtyř hrdinů a který vrcholí krutou scénou Karinina setkání s Bohem. Kromě skvělé Nykvistovi kamery, hereckého mistrovství osvědčené dvojice Björnstrand - von Sydow (jimž Passgard zdatně sekunduje) a tradičně vybroušených Bergmanových dialogů byl pro mne největším zážitkem výkon Harriet Andersson, herečky s velkým H, která je zde ve ztvárnění trpícího lidského stvoření stejně strhující jako o jedenáct let později v "Šepotech a výkřicích" ()
Zaujímavosť:Ide o druhý najlepší zahraničný film po sebe ocenený Oscarom režiséra a scenáristu vysokého kalibru Ingmara Bergmana zasadeného na opustený ostrov tvoriaci jedno kvarteto,t.j rodina:Karin(zaujímavé,ďalšia postava sa volá Karin),ktorá je dcérou spisovateľa Davida+takisto sa tu nachádza jej brat menom Minus s ambíciami,ktorý by rád išiel v stopách svojho otca a samozrejme Martin ako Max von Sydow- manžel,tu nesmie chýbať... Gunnar Björnstrand ako spisovateľ je výrazná postava „bergmanoviek”,zároveň aj Max a kamera borca Nykvista,to človeka maximálne navnadí na dianie,ktoré komplikuje úzkosť postavy Karin,ktorá trpí závažnými psychickými poruchami v extrémne psychologickom počine,ktorý diváka uvedie do stavu štyroch ľudí,ktorí sú tak strašne samy,že sa musia vysporiadať s Karinou chorobou,ktorá najmä jej brata privádza do šialenstva... Je mi jasné,že sledovať tieto snímky,nebude prechádzka ružovou záhradou,o to viac som spokojnejší... Veľmi náročný a ťažký film,ktorý vidieť vyžaduje určitú dávku tolerantnosti,ktorá je potrebná. ()
Bergmanův filmový vývoj je vlastně takovým neustále probíhajícím ponorem do hlubin psychologie postav, cesta z vnějšku dovnitř. Tam, kde v padesátých letech jeho postavy prožívaly dobrodružství, patálie i lásky, potulujíc se po všemožných i nemožných stezkách (Léto s Monikou, v určitém smyslu i Sedmá pečeť) či se přinejmenším toulaly po zákoutích vlastní minulosti (Lesní jahody), v letech šedesátých jsou vnější vlivy čím dál tím více osekávány, cesty blokovány a mezilidské vztahy ztrácejí na úbytě, protože postavy už prostě nejsou schopni vyjít sami ze sebe a tak je divák nucen vcházet do nich. Tento předěl skvěle symbolizuje právě Jako v zrcadle, v němž se v podstatě okolní dění (které je již tak regulované na jeden ostrov a rodinný kruh), přizpůsobuje čím dál tím více psyché hlavní hrdinky, mění svůj tvar podle jejích duševních pochodů a odráží tak (jako to pomyslné zrcadlo) chmury, strach a úzkosti. Bergman své postavy (potažmo sám sebe) vlastně obrací naruby – jejich vnitřkem zakrývá veškeré okolní dění – a postupem času jejich neurózy zahalují oblohu i slunce. To je druhá specifičnost vývoje tohoto tvůrce – ze světla, ve kterém se občas míhaly stíny, se dostáváme do scenérie, kde jsou stíny obsazeny do hlavních rolí. Avšak o co je větší tma, o to zpravidla silněji vnímáme i malé záblesky světla. Jakkoliv je Karin ve svém šílenství pohazována a tříštěna, střepy jejího duševního zdraví nejsou přesto zcela poztráceny a my máme možnost doufat ve scelení. Je zde ještě cítit víra v to, že po dlouhé noci přijde i ráno, i když je to nepravděpodobné. Je příjemné, že si člověk ze snímku neodnáší jen a pouze bezvýchodnost, jako například v později natočené Hodině vlků nebo Obřadu, ale je mu dán také vzácný kousek naděje. ()
Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. ()
Pozvolný a dá sa povedať nezaujímavý úvod je postupne vygradovaný do záverečného maxima,stiesňujúcej atmosféry a po skončení projekcie sa cítite akoby na vás padol betónový kváder o sile jednej tony. Ťažké, temné a predovšetkým metaforicky silné psychologické dielo, ktorému opäť vizuálne dopomohol maestro Nykvist za kamerou, pričom niektoré obrazy mi silne evokovali Tarkovského (najmä Obeť). ()
I když se celým filmem táhne jako nit, nemoc Karin je jen katalyzátor na rozehrání Bergmanových klasických témat. Rodinného odcizení - otec se zajímá jen o sebe a o svůj "pošetilý" ostrůvek umění; dceřinu nemoc, jakkoliv nerad, bere jen jako další literární námět ke zkoumání. Bratr se i přes své vlastní problémy snaží Karin pomoct a porozumět, ona mu to ale (možná i vinou nemoci) ztěžuje. Hledání Boha se hlavní hrdinka nakonec vzdává, mezi otcem a synem ale možná vytvoří první skutečné pouto, ve kterém nelze nevidět autobiografický prvek. ()
"Když se dlouho díváš s hlavou na stranu, uvidíš hrozné věci. A přitom lákavé." Měl jsem pocit, že po sedmnácti filmech mě Bergman už nemůže překvapit, ale stalo se. Bůh jako členovec s chladnýma očima, hledání lásky kdesi mezi nesplnitelnými uměleckými ambicemi a nevyléčitelnou psychickou nemocí, rohaté zrcadlo na zdi a v pozadí Bachova suita pro cello D-moll. ()
Entuziazmus Bergmana vo viere v Boha, ktorý mi stále viac predostiera, s režisérom síce nezdieľam, no spôsob, akým ho vie podať, je fascinujúci. A tiež si tam každý môže nájsť niečo svoje. Napríklad sledovanie psychicky chorého človeka, ktorý má už problém rozlíšiť, čo je skutočnosť a pravda, slúži ostatným zúčastneným paradoxne na poznanie týchto javov. Toľko aj k názvu filmu z môjho pohľadu. ()
For Me 90% ()
Do tří čtvrtin filmu jsem se dost nudil, ale kvůli závěru stojí za to Jako v zrcadle vidět. Scéna, v níž se duševně nemocné Karin (Harriet Anderssonová) zjeví Bůh, je neskutečně mrazivá a snad každého musí na chvíli úplně odrovnat a duševně doslova vyprázdnit. ()
Bergmanovi filmy jsou na mě moc ponuré. ()
Veľmi bezútešný a príliš depresívny. Po filmárskej stránke ide o skvelé dielo, ale príbeh mrazí a nedáva žiadne optimistické nádeje. ()
Vrásky – meandry vyschlého pramene života odlitého do tváře druhého jako memento. Syster och bror. Dotter och fader. Fader och bror. Maka och make och sa vidare… Přelévání životů – genetická věčnost s uměleckou vložkou, smrtí. Smrt skutečnosti i fikce. Svět bez opor v kladech a záporech. Moře. Nevědomí. Přelud se jménem Bůh vstoupil do tapety. PS: Učím se švédsky, odpusťte. ()
Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. ()
Tato Bergmanova poloha mi sedí nejvíce, těžká a neopakovatelná atmosféra ostrova i starého domu, čtyři výborně vykreslené a ztvárněné postavy a jejich pocuchané vztahy, mrazivé okamžiky hraničící u Boha-pavouka až s noční můrou a hlavně, což mi u Bergmana často chybí - nepotlačované emoce, které každou chvíli zdrcujícím způsobem zaútočí, tedy ne odcizené postavy, uzavřené v neproniknutelné slupce, ale postavy zranitelné a zachycované v osamělém utrpení, kdy jakákoliv potřeba masky odpadá. Právě díky tomuto přístupu k látce a postavám si tohoto snímku v Bergmanově tvorbě tak cením a řadím ho vůbec k jeho nejsilnějším výpovědím, které v tomto případě stojí na jakémsi rozhraní jeho tvorby, kde se předchozí s následujícím střetlo v bodě mě nejvíce oslovujícím. ()
"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ... ()
Naprosto dokonalý film a troufnu si tvrdit, navzdory obecnému názoru, že velmi pozitivní, na Bergmana až nezvykle. Předně klobouk dolů před tím, jak pečlivě vytvořil své postavy - nejednoznačné jako život sám, přelévající se od pochybností k naději a zpět, ale přesto životných, uvěřitelných a pochopitelných. Navíc schopnost vytvořit tak životaschopné a sdělné drama s využitím pouze jednoho domu na ostrově, čtyř lidí, jedné lodi a jedné makety vrtulníku, bez nutnosti explicitních a rádoby realistických záběrů, to je už podle mne umění nejvyšší. Nu, co tu máme jako hlavní téma? Nemožnost lidí komunikovat mezi sebou. A jako vedlejší pak... Schválně, napadlo vás někdy, že Karin není šílená? Bergman musel číst nějaké vlastní životopisy světců. Tam je to podobné. Čím blíž jste skutečně Bohu, tím rozervanější jste. Se píše v těch knihách. Žijete v hmotném světě této planety a lidí na ní, ale vaše duše už je v jiných sférách. A vy pak připadáte všem kolem sebe jako blázen. Jste mimo realitu. Jako Pavla Bušová (můj Honzík, pokud to bude číst, pochopí) nebo Terezie z Avily, Terezička z Lisieux, Jan z Kříže nebo Padre Pio (pro ty ostatní). Závěrečný dialog je naprosto geniální. Jak to o lásce směšné i vážné, tak to, že Karin díky lásce jich všech byla obklopena Bohem, tak po závěrečné překvapivé a ulehčující konstatování, že „otec se mnou mluvil!“. Protože každá z těch postav má nějaký problém, který teprve postupně odkrýváme. Otec prahne po slávě, ale uvědomí si, že jeho život je prázdný stejně jako jeho vymyšlené knihy bez náznaku skutečnosti a že opomíjel sebe i své děti; Minus kromě problémů se sexualitou, kdy se bojí žen, protože to představuje sex a on se ho bojí jako můj starší syn - dokud nedojde v tom vraku k přechodu do jiné reality, tak kromě toho trpí nedostatkem zájmu ze strany svého otce: tak rád by si s ním povídal o svých problémech, tak rád by ho měl chvilku pro sebe! A protože to nejde, vymyslí a zahraje mu divadelní hru - což je naprosto neotřelý a dokonalý prvek, který jsem nikde jinde neviděl. O Karin už jsem psal, takže zbývá její manžel Martin, skvěle vystižený dokonalým Maxem von Sydow. Ten na vše jde logicky, je pravým opakem duchovní Karin, v lásce vidí jen ten sexuální podtext, a chybí mu jistá podvolenost manželky manželovi. Ale jeho hlavním problémem je, že neumí na věci pohlížet z nadhledu, bez odkazů na rozum a vědu, jinak řečeno mu chybí víra, i když její nedostatek dokáže rozpoznat u druhých. Myslím, že tady Bergman popsal sám sebe. Jinak je vidět, že Bergman měl ženské dokonale přečtené - chvílemi jsem měl u některých scén ze začátku filmu pocit, že koukám na vlastní manželku a její naprosto nelogické chování, resp. říká se tomu ženská „logika“. Určitým způsobem je film i o oběti, často pro vyšší účel: otec chtěl spáchat sebevraždu (oběť), ale díky náhodě, že auto chcíplo, si uvědomil, že tu musí být pro své děti; Karin obětuje manžela kvůli Bohu. Trochu mi vadily inscenační kiksy (v noci je v pokoji otce v jednom záběru okno otevřené, ve druhém zavřené; při scéně s Martinem a otcem na lodi je vidět stín kameramana; ta maketa vrtulníku je až moc okatá) a nelíbila se mi scéna incestu, ale to jsou fakt drobnosti a v případě incestu to mělo svůj důvod nakonec (muselo dojít k něčemu velmi neobvyklému, aby to vyšinulo tu dosavadní uplichtěnou vazbu). Vynahradily mi to jiné scény - nejen v tom prázdném pokoji, ale třeba noční pohled z okna na moře - mělo to v sobě všechny ty pocity, jaké mělo mít. A líbilo se mi, jak Bergman dokáže umělecky inscenovat prosté chvíle našich životů (třeba jak si Martin stříhá večer před spaním záděru), v tu chvíli jsem byl v Poděbradech u babičky kluků, obyčejný večer, jistá pohoda, klid jednoho obyčejného, ale vlastně neobyčejného večera - a tady v té scéně ta atmosféra toho všeho byla. A je tu ještě jedno drobné podtéma (vida, jak mnohovrstevný ten film je!), a to otázka pravdivosti či vyprázdněnosti umění, odtrženosti od reality a skutečného života. --- EDIT: Vlastně v tom filmu všechny postavy dopadly dobře. Martinova víra v logiku a vědu je nahlodána a začíná vidět i duchovní část života. Otec zjistil, že jeho díla jsou prázdná sláma a že by měl najít vztah k dětem. Minus přijme sexualitu jako běžnou součást života a navíc konečně může mluvit s otcem jako rovný s rovným (trochu mi to připomnělo Comeback, když Lexa říká Simoně: "A mami, mami, ty se mnou mluvíš!"). A Karin má, co chtěla, protože nedokázala žít ve hmotném a duchovním světě současně, tak se rozhodla jen pro ten duchovní, i když to znamená pobyt v blázinci. Ale K-Pax byl taky blázen, že? ;-) () (méně) (více)