Såsom i en spegel
Ako v zrkadle
Through a Glass Darkly
Through a Glass Darkly
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Erik NordgrenVOD (1)
Obsahy(2)
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (87)
Bergmanovi se opět podařilo výborně podat komorní drama čtyřech postav, nezbytný Nykvist vše podtrhuje. Trýznivé stavy duše nejen nemocné Karin... (nedovoluji si napsat více, režisérova filmografie vyžaduje niterné studium v souvislostech, přiznávám, že jsem na počátku snažení). ()
4,5 "Dad talked to me." Nesmierne ťaživá psychologická dráma, ktorej nosné témy sú odcudzenie, vnútorná prázdnota, duševný rozklad osobnosti, láska, viera a pochybnosti. Bergman týmto filmom naštartoval trilógiu, ktorej filmy sám označoval ako komorné hry (minimálny priestor, malý počet postáv, krátka časová doba), neskôr boli filmy označované aj ako trilógia viery (prípadne komorná trilógia o božom mlčaní). Film rozohráva príbeh 4 osôb, odohrávajúci sa na odľahlom ostrove, odrezanom od civilizácie, pričom stredobodom je Karin (šialene dobrá Harriet Andersson). V minimálnom časovom úseku (24 hodín) sa postupne odhaľujú vzťahy medzi postavami a nemalé problémy každej z nich. To, čo sa na začiatku javí ako rodinná idylka, časom na povrch vyplaví zúfalstvo a rozpory vnútri rodiny. Film je svojou silne znepokojivou, bezútešnou atmosférou až emocionálne devastujúci, úplne ma rozbil. Od pôsobivých čiernobielych obrazových výjavov, sprevádzaných skvele zapadajúcou tiesnivou Bachovou hudbou, nejde odtrhnúť zrak. Po ohromne intenzívnom závere filmu vo mne ešte dlho rezonovala myšlienka, že som práve videl jedno z najväčších diel svetovej kinematografie. ()
Jisté je jedno: vůbec nejde o odpočinkový film... ale s tím snad ani nikdo nepočítal. Je to "Bergman". Líbí se mi komentář Marigolda - svou poznámkou o bezvýchodnosti mě dostal konečně do pohody, takže díky :-) ()
Jeden z prvních filmů co jsem od Bergmana viděl. Naprosto skvělé herecké výkony a hra stínu mě uchvátili už odzačátku, příběh měl bohužel pomalý rozjezd, ale to je tak jediné mínus. Tento psychologický film, plný metafor (např. opravdu dokonalé je asimilování pavouka jako boha), jsem bral jako přípravu na Personu a nezklamal. ()
Bůh-pavouk a jeden z nejlepších Bergmanů všech dob. Poprvé z ostrova Faarö, kde Bergman ještě nebydlel. Jde o komorní drama či spíše komorní koncert čtyř postav na uzavřeném prostoru ostrova, který Bergman neukazuje v úsměvech letní noci Léta s Monikou či Žízně, ale hororovém hávu Letního snu. Nezapomenutelné je pobíhání po prázdném domě i všechno ostatní. Sydow, Harriet a Björnstrand, co víc si přát? Z mezinárodního hlediska se pak Bergmanovi podařilo to samé jako kamarádovi Fellinimu, jehož filmy Silnice a Cabiriiny noci získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film hned po sobě (1957-58). Tentokrát to bylo Jako v zrcadle, které roku 1962 potvrdilo předchozí úspěch Pramene panny. Zlatého medvěda však už Bergman nezískal a pokud je mi známo, byl to poslední film, jehož poslal do soutěže nějakého festivalu. Asociace: Letní sen, Hodina vlků, Hosté Večeře Páně ()
Bergman ve vrcholné formě. Komorní, sevřené drama čtyř lidí odhalující postupně jejich utajované trýzně: osamělost, prázdnotu, vnitřní i mezilidské bariéry a hledání záchytného bodu, kterým má být, jak je u Bergmana zvykem, Bůh. Ten se ale zase ukazuje být příliš mlhavým a studeným pojmem a tak se coby nadějné světýlko objevuje pojem trochu konkrétnější - láska. Jinak je ale atmosféra filmu vysloveně ponurá, tíživá a velmi účinně jí v tom podporuje bachovské violoncello. Herci jsou strhující, především Harriet Andersson přímo koncertuje. Někdy se sice dialog zvrtne do filozofické přednášky, ale dá se to snést a koneckonců je to Bergman, ne? 90% ()
Téma naprostého vztahového odcizení, duševní choroby a silný moment v poslední synově větě. Snad nejtěžší Bergmanův film, co jsem viděl - dva takové bych za sebou emočně nezvládl. Tuším, že pak i přímo na tomto "tropickém" ostrově dožil. Nicméně filmařsky, psychologicky a svým přesahem bravůrní. A Bach vše hudebně dobarvil do uplné černoty... ()
Mrazilo mě už na začátku filmu,ale z úplně jiného důvodu než později. Karin žije díky své nemoci mimo realitu, utíká před skutečností, ale není tomu tak spíše u těch třech ostatních, "zdravých"? Každý se s údělem svého života, který je silně ovlivněn její nemocí, vyrovnává po svém. Kdo vlastně jedná správně? A dá se tak vůbec ptát? Mluví se tu o Bohu nebo je to jen slepé tápání "filozofů"? Skvělý film. Nutí člověka k zamyšlení nad sebou samým. ()
Vím, že vypadá divně, když napíšu, že film považuju za "krásnej" a přitom mi bylo po jeho skončení vyloženě blbě, ale je to tak. Bergmanovi fanoušci pochopí. ()
Dusná atmosféra chátrajícího statku uprostřed ostrova, tři muži – otec, manžel, bratr -zastupující tři různé generace každý po svém bezmocně milující ženu, která jim uniká do svého hrozivého vnitřního světa. Typicky bergmanovský destruktivní vnitřní obraz Boha, který je namísto radosti zdrojem utrpení, je zde doveden do extrému a chorobnost sahá až k psychiatricky kategorizovanému šílenství. Schizofrenie sama je zde zobrazena poměrně střídmě, jako by se Bergmanův psychorentgen před skutečnou duševní nemocí zastavil. S velkým citem je napsána zejména postava dospívajícího Minuse, v postavě otce coby uzavřeného citově vyprázdněného spisovatele zase Bergman sebezpochybňujícím způsobem staví umění do kontrastu s životní pravdivostí, podobně jako je tomu ve filmu Persona. ()
skvelé. Bergman je osobitý, výrazový, tajuplný, filozofický, hľadajúci a nachádzajúci dočasné odpovede. úžasné vnútro... ()
Nemám moc co dodat. Zase jeden geniální Bergman... Pohyb až na samé hraně mezi rozumem a šílenstvím, mezí vírou a nevírou, mezi přátelstvím a soucitem. Bezchybné herecké výkony. To se zkrátka musí vidět. ()
Kdybych neviděl jiného Bergmanna, tak snad dám i víc, ale tady už se ten jeho svět docela opakuje a táhne se to. ()
Výborné komorní drama pro čtyři postavy a Bachovo violoncello. Tento film potřeboval nejméně tři projekce, abych ho plně docenil a dal mu nejvyšší hodnocení. Teď už mohu prohlásit, že je to lahůdka pro náročné publikum. Skvělá práce kamery, herců a samozřejmě Mistra Bergmana. ()
Šepoty a výkriky mali možno dosť šepotu, ale stále veľa výkrikov, tu bolo toho šepotu trochu príliš. Scéna na lodi či divadelná hra boli silné, ale tých slabších tentoraz prevažovalo. Každopádne je vidieť ako sú herci do svojich postav, presne v duchu Stanislavského názorov "ponorení" a vy máte pocit, že všetko to, čo vidíte sa deje aj v skutočnosti. ()
Sasom i en spegel.. už si na tu švédštinu snad pomalu začínám zvykat, ovšem toto nebude ten Bergman, kterého bych si rád opakovaně v budoucnu pustil. Ta expozice je totiž strašně dlouhá na to, jak slabě to nakonec vyzní. Škoda, i tak ale dobrá práce. ()
Tento Bergmanov značne nedoceneny film ma nadchol a sposobyl velky filmovy zažitok.Formalne a dramaturgicky za jedna o neopakovatelnejši film ktory sa cely odohrava na ostrove Faro a hraju v nom len styri postavy.Je to film o taškej duševnej chorobe,o ludskych chybach,o strachu a neporozumeni . ()
Nemoc, ktera je zrcadlem lidí okolo. V kterém se vidí a které je mozna nuti se (z)měnit. Prekvapive polopaticka zalezitost (kde jsou ty doby pred 40 lety v Ponrepu a moje zmateni), Buh, otec, laska a neschopnost lasku projevit. Hezky. ()
Bergman na téma duševních poruch. Už jen tato věta by měla být tím nejlepším doporučením, nebo varováním, jak pro koho. Mě osobně zrovna tento jeho kousek tak úplně nezasáhl, i když obvyklé kvality tu jistě jsou. Film nabízí obsáhlé dialogy se spoustou tezí, které by se daly tesat do kamene, ale také až neskutečně jistou a propracovanou režii, s uhrančivě zneklidňujícími záběry kamery. Slabší povahy si možná u toho můžou podřezat žíly, a to nahlížíme na hysterii či šílenství po většinu času spíš zvenku. Nicméně naděje tam nakonec je - a tou je láska všude kolem nás. Podvědomí je však zrádné, a tak pozor, pokud čekáte na Boha, aby neměl podobu toho mrzkého pavouka ze skříně. ()
Filmová hra o třech dějstvích, ve kterých Bergman imponuje formální pohled s nevyhnutelnou koncentrací filmových postav. Tvůrčí podezření, že láska je důkazem boha, je stejně jednoduchá a hluboká, jako prostá jednoduchost charakterů. Věrohodnost příběhu avšak padá s dlouhými rozvleklými dialogy, které se ztrácí v obrovském příběhovém prostoru, ve kterém se v podstatě nic neděje. Přesto Bergman vytvořil film, jehož umělecké, psychologické a náboženské ambice jsou velmi specifické a jedinečné. ()