Pan Tau

NAOPAK, nejlepší film s (chlastajícím) panem Tau a 90 minut nenáročný zábavy, nejspíš ne úplně pro děti, ale zato s patrasovou v sexy ufounskym oblečku, s ještě vlasatym kameramanem krausem, scénáristou kodetem a vůbec celym zbytkem filmovýho filmového štábu a spoustou dalších pražskejch postaviček, včetně dubla pana nováka, kterej asi nebude tak úplně obyčejnej pan novák a jeho psa "človíčka" a ať mi nikdo nevykládá, že to není fido z návštěvníků! (27.07.2008)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Tak netuším jaký úspěch to mělo u dětského publika, ale tak nějak se mi nezdá, že by byl velký. Je sice hezké, že konec zůstal trochu otevřený, ale nejmenším dětem tam jistě chyběla klasická kouzla. Pro mne, jako dospělého diváka, to bylo rozloučení důstojné. I když, jaképak rozloučení, prý se něco chystá na rok 2020. (13.06.2018)

Zvyšuju hodnocení na 4 hvězdičky. A má to vlastně jednoduchý důvod. Stárnu. :-D Respektive, čím jsem starší, tím mám tenhle film radši. V mládí jsem čekal pohádkový příběh a dostal vlastně existencionální drama. I trochu metafyzické. Těžko to můžou docenit lidé bez životních zkušeností a obzvlášť bez těch negativních. Střet dvou světů...dvou filosofií, dvou názorových proudů, ale vlastně i střet dvou různých věků. Je možné si zachovat sny, ideály a fantasii mládí i v pokročilém věku? Nebo je nutné přijmout život s jeho zklamáními a nedostatky a zahořknout, stát se ironickým rejpalem, plným sarkasmu a vnitřní zloby? A tato myšlenka je zde nejen obsahem jedné narativní roviny, ale přechází i do natáčeného filmu...můžou zlí mimozemšťani (byť zvárněni Dagmar Patrasovou) zničit to, co z nás dělá lepší lidi? Naše sny, přání a touhy? A je možné znovu tomuto naivnímu optimismu a těmto kouzlům uvěřit, i když náš život byl plný zklamání a nezdaru? Je to film, pro lidi, kteří i přes svůj pesimismus nemůžou přestat věřit, film pro sentimentalisty, a i jim je určen samotný pohádkový závěr filmu. Ve spoustě lidí se dá najít dobro. Člověk jen nesmí přestat nikdy věřit na zázraky. Skutečně se totiž dějí. Kolem nás, každy den. (27.12.2021)

Takové sentimentální rozloučení s panem Tau. Pan Tau je nejen českou filmovou a seriálovou legendou, s níž i já jsem strávil dětsví a při sledování tohoto filmu mě nutně na mysl přicházely všechny ty nejrůznější epizody pana Tau, které jsem kdysi sledoval. je to nicméně opravdu sentimentální rozloučení, zvýrazněné zvláště tím motivem stárnutí a zahořklosti. Celkově však nijak zajímavé, odráží se v tom filmu tehdejší nadšení československé společnosti pro vesmír - film by se klidně mohl jmenovat i Konec starých časů, vezmu-li si název z Menzelova filmu té doby. Střet starých řádů s novými. (01.04.2009)