Velká iluze

Líbila se mi tam zdvořilost s jakou spolu nepřátelé jednali. Postavy tam byly taky dobré a moc mě bavily rozmluvy znepřátelených šlechticů, němce a francouze z kterých byl cítit vzájemný respekt. A když už to začínala být trochu nuda, tak Jean Gabin utekl a rozjela se parádní civilní linie s němkou. Moc pěkný film. (14.09.2010)

Kvituji chvályhodnou myšlenku o vzájemném respektu a porozumění dvou ve válce nepřátelských národů, ale její zpracování mne nechalo podezřele chladným. Film je naladěn na jedinou emocionální vlnu, která nezanechá v divácích výraznější stopu, a na to, že se nejedná o vyprávění založené na zvratech či nepředvídatelnosti, nedisponuje ani nikterak nezapomenutelnými charaktery, přestože Gabin, Fresnay nebo režisérská legenda Stroheim si nesporné sympatie jistě získají. Největší problém ale vidím v tom, že mnoho zdejších motivů bylo v průběhu příštích let převážně Hollywoodem tolikrát recyklováno a vylepšováno, že skutečný význam Velké iluze lze v současné době jen obtížně docenit a nevnímat především stylistickou podobu snímku jako zastaralou. Že se ale jedná o dílo důležité a inspirující, to z něj čiší takřka v každém záběru... 70% (08.07.2016)

(1001) Mám z toho podobný druh deprese jako z Čapkových her a skečů Voskovce a Wericha, protože je to dílo "předvečera" a já jako divák mám okno do budoucnosti a vím, co přijde. Renoir se zdá být optimističtější než Čapek, ale zároveň také více odtažitý, neměla jsem pocit žádné intimity a to mi v příběhu o lidskosti zásadně chybí. (29.04.2015)

Na svoju dobu neskutočná pecka! Pekne vykreslené charaktery postáv a neštandartná dejová línia, primiešaná trocha vtipu, filozofie a životných právd skrytých v perfektných dialógoch vojenských hodnostárov. Renoir stvoril nadčasové dielko, ktoré aj v dnešných časoch nevyzerá len ako dobový artefakt, čo sa o drvivej väčšine filmov 30.rokov povedať nedá. (07.05.2007)

Nehodnotit starší filmy v jejich historickém i autorském kontextu znamená tak či onak nehodnotit je vůbec. Francouzský pandán remarquovského románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID přes poněkud idylizující tendence odráží v zásadě věrně skutečnou situaci bojujících armád zhruba od druhého roku první světové války (Velké války) po uplynutí prvního období, založeného na oboustranných představách o "blitzkriegu" své doby. První, divadelně přepovídaná (nechci říci tlachající) polovina filmu je viditelně slabší; její nedostatky však plně překlenuje druhá část, postupně gradující "útěkovou" fází filmu. Pacifismus, který tu cítíme, znechucenost válkou, která všude prosvítá, je oboustranný. Dita Parlo tu vedle postupně dominujícího Gabina (v době natáčení mu bylo 33 let) hraje jednu z nejlepších rolí své nedobrovolně předčasně ukončené umělecké dráhy. Náležité ocenění zaslouží i kreace Ericha von Stroheima v roli velitele zajateckého tábora. Obraz, který toto pozoruhodné Renoirovo dílo nabízí, hodně připomíná - jakkoliv to až neuvěřitelně zní - zelené kádry Haškova Švejka (nejvíc během putimské Švejkovy anabáze). A s tím i osudovost a hloubku tragédie celé jedné velké generace nejen německých či francouzských, ale vůbec mladých evropských mužů i žen. Tragédii, která neměla být přes veškerou svou krutost tragédií poslední. Ani nejkrutější. (13.06.2010)