Šarlatán

Film, který lze za mnohé beze sporu pochválit (Trojanovo překonávající se herectví, atmosférotvorná kamera, silná, chvílemi až nervní hudba), bude jistě na místní poměry až nekriticky vynášen, přestože má pár slabin (místy strojenost, přepjatost, doslovnost), a přestože se především natajno dopouští min. jednoho zbytečného ošklivého faulu na divácích i na faktickém podkladu celého příběhu, který se jinak staví faktograficky věrným. **** Je to dáno tím, že scénárista Marek Epstein nedůvěřuje (dost možná právem) ani svým schopnostem, ani vnímavosti publika, což jsou jeho vlastní slova, a je hrubě nepokorný a necitlivý vůči jemně hořké dramatičnosti původního příběhu na to, aby si celý závěr (de facto ale polovinu filmu) proti skutečnosti násilně upravil, aby se mu to víc líbilo, aby se mu to lépe a snáze psalo a bylo to divácky víc sexy (parafrázuji, co sám trochu nechtěně prozradil v debatě po uvedení filmu ve Světozoru). Zatímco první polovina děje až úzkostlivě doslovně převádí na plátno všechno významné, oč se dalo v Mikoláškově vlastním životopise a dalších archiváliích zakopnout a tvůrci se zaklínají, že 80% ve filmu uvedených faktů je pravdivých, celá vrcholná záležitost s vykonstruovaným a ad absurdum hnaným procesem, jež dominuje druhé půli filmu a ústí v osudové rozhodnutí, je naopak vycucaná z prstu a nesmyslně vyhrocená (filmový příběh ústí na vodě postavenou plánovanou justiční vraždou postavenou tak na roveň vraždě Milady Horákové a dalších). *** Ve skutečnosti, jež nám Mikoláškovu osobu a život vykresluje mnohem pochopitelněji, byť jí vůbec neubírá na démoničnosti, s ním režim vedl poměrně otravný, ale ve své povaze mnohem banálnější, rafinovanější a pro běžný lid snáze politicky akceptovatelný spor o příživnictví, jímž oběma obviněným zničil osobní vztah i závěr života a kariéry mnohem spolehlivěji a aniž by riskoval, že z nich udělá obětní beránky a hrdiny a dopřeje jim tak nechtěně satisfakci. Kdyby se látky zhostil možná zkušenější, možná talentovanější a pokornější scénárista, mohl z toho být opravdu majstrštyk. *** Jak ale Marek Epstein příběh ohnul a nafoukl, aniž by to alespoň uvedl v závěrečném doslovu, působí to jako těžký lapsus - jednak to vnímavější diváky znalé historie nutně zarazí, protože takové nakládání s takovou osobou prostě neodpovídá mentalitě tehdejšího vypočítavého režimu, to bylo vyhrazeno konzistentním ideologickým škůdcům či neochvějným a morálně neuplatitelným lidem, kdežto Mikolášek s režimy ochotně kolaboroval, aby prosperoval a měl klid --- a právě tahle faustovská linie upsání se ďáblu, odtažení se od lidí, před níž ho instinktivně varovala bába Mühlbacherová, bylinkářka, která ho sama zaučila, tohle prospěchářské vycházení jak s fašisty, tak s komunisty jen proto, aby mohl uplatňovat svůj autistický talent, bohatnout na něm a udržet si tak od odstup všech těch obyčejných lidí, kterými pohrdal, kterých se štítil a kterým nerozuměl, které potřeboval právě jen proto, aby se mohl opájet a nad druhé povyšovat svým darem, svou mocí, udržet si distanc jako pán nad jejich zdravím, majitel obrovské vily, drahého auta, loajálního podvoleného společníka a poživatel ochranných konexí, svrchovaný vládce svého před zraky skrytého autoritářského a elitářského soukromí, právě tahle faustovská linie osobního odklonu a oddělení se od dobra, jež svým darem mohl působit, je ve skutečnosti na jeho osudu nejvíce fascinující a žádný pompézní uměle vyhrocený divadelní závěr, jaký potřeboval Marek Epstein, sama nepotřebuje ---, jednak to svou přepjatostí bije do očí a jednak by dobře scénáristicky zvládnutý proces s Mikoláškem a jeho asistentem obviněnými z příživnictví vydal na mnohem výživnější, jedovatější, přiléhavější a hořčí závěr, a především to takhle vrhá nebezpečně falešné nasvícení na skutečné vykonstruované procesy z padesátých let a maří a znesnadňuje to pochopení jejich pozadí a důvodů, proč a na kom se jich tehdejší režim ve skutečnosti dopouštěl, protože Mikolášek opravdu není typickou obětí a nemělo to v tomto smyslu být divákům podsouváno jako historický fakt. *** Ve filmu ani po něm mi to nedávalo smysl až do chvíle, kdy se Marek Epstein po premiéře na dotaz přiznal, že to jediné si celé vymyslel (a bylo signifikantní, jak bezelstně to z něj vypadlo, bez úcty k pravdivosti, s neotřesitelnou vírou, že v postfaktické době lze se vším beztrestně žonglovat na efekt, aby to bavilo, s vědomím, že otrlá dekadentní éra vyžaduje silnější šok, aby to s divákem ubaveným krimizprávami pohnulo, až to ve mně vyvolalo téměř smutný vztek). *** Není mi jasné, proč zrovna Agnieszka Holland na takovou zbytečnou a ožehavou úpravu historie přistoupila, připadá mi to stejně uhnuté, jako kdyby někdo dělal historicky poměrně věrný film o Janu Husovi, a místo aby ho poslal na hranici, mu nonšalantně třeba vyměřil doživotí nebo veřejně prospěšné práce s odůvodněním, že si to nebožátko dnešní divák lépe představí. *** Jinak samozřejmě za spoustu věcí chvála, i směrem ke scénáři, protože to byl opět Marek Epstein, kdo všechna objevená fakta pospojoval do narativní linky a onu rozporuplnou postavu démonického Mikoláška, který sice zázračně pomáhá lidem k přesným diagnózám, ale činí tak z ryze sobeckých důvodů, a zatímco jednou rukou léčí, druhou uvrhuje do záhuby nejen cizí lidi, ale i ty nejbližší, tak divákovi konkrétně a působivě zpřístupnil. Na tom, jak sugestivní celý příběh je, ale má nemenší podíl i to, jak psychopatickou postavu ztvárnili oba Trojanové, a zvlášť Trojan starší se tady opravdu několikrát doslova překonal, a také kamera a hudební podkresy. *~ (27.08.2020) (méně) (více)

Ve jménu otce, syna, a moči svaté, 'Šarlatán' Agnieszky Holland je zcela beze srandy esteticky opojný cinefilní žeraso, který je čistější než panenská blána báby kořenářky, u který se Mikolášek tehdá učil.... A není to tím, že režisérka Holland iniciovala velkoformátovou mezinárodní produkci jen tak pro nic za nic. 'Šarlatán' je totiž počin, který na poli tuzemský kinematografie žalostně chybí – a lze hojně polemizovat, jestli je to tím, že jde o silně prozaicky pojatý příběh, který rámuje velmi sugestivní vývoj charakteru Jana Mikoláška - člověka, který dokázal léčit jen za pomoci bylin a lahviček na moč, jehož ztvárnění se ctižádostivě chopili otec a syn Trojanovi, kteří zde předvádí naprosto nevídaný herecký koncert, a působí jako velký ryby v malým rybníce. Anebo je to kupříkladu tím, že Agnieszka Holland využila širokou škálu svých režijních kompetencí - protože přesně tohle dělá z 'Šarlatána' poctivý nekonvenční řemeslo. Čímž samozřejmě nechci bagatelizovat herecký vlohy dua Trojan & Trojan, byť na jejich výkonech jistá tvůrčí meta taky stojí, ale určitě ne celá výjimečnost snímku. Ať už vezmu v potaz takový stylistický prvky jako kontinuální jízdy či mnohdy kinetický pohyb kamery pod taktovkou Martina Štrby, jímavý vizuální styl který disponuje podmanivou kompozicí barev, monotonní hudební doprovod jenž umocňují ony gradační tenze příběhu, nedokážu dostatečně vynachválit, jak moc je 'Šarlatán' formálně sofistikovaným dílem. Krom oněch zmíněných hereckých výkonů jsou ale echt devízou zejména příběhové retrospekce, které se s dvěma paralelními liniemi pod vzájemnou syntézou efektivně prolínají a - jak už je u žánru historických filmů zvykem - jsou zajímavě lemované různými dějinnými událostmi, specificky prvorepublikovými reáliemi. A ač je příběh fragmentován převážně řetězově, nikterak neztrácí na jedinečným puncu poutavosti...... Nějaký ty neduhy by se ale taky našly. Snímek např. implicitně koketuje s queer tématikou, kterou avšak využije velice sporadicky a nezkoumá ji do hLoUBkY. To samý víceméně platí i o tajích alternativní medicíny, o nichž se nedozvíme krom pár náznaků zhola nic, což se chtě nechtě týká i jiných paralelních narativních distinkcí. Agnieszka totiž stoicky lamentuje na povrchu a nepokouší se rozvíjet vnitřní komplexitu fikčního mikrosvěta, což zamrzí. A právě proto mý finální hodnocení na pětikvalt prostě nevytáhnu, páč těch vypravěčských disproporcí a konfabulací bylo hafo...... To ale nic nemění na faktu, že 'Šarlatán' je velice nadstandardní událostí nejen v rámci žánru fiktivních biografických dramat. O to víc mě sere, že těsně nezískal nominaci na cenu Akademie v kategorii cizojazyčných snímků. A tohle doopravdy neberte na lehkou váhu – Agnieszka Holland bezpochyby zažehla plamínek naděje, který symbolizuje a předvídá lepší zítřky pro československou kinematografii - krom 'Nabarveného ptáčete' zde za dvě dekády skutečně nevznikl počin, který by s takovou vervou boural veškerá tabu českého filmu...... // VERDIKT: 8,4 močoměřičů z 10 // (16.11.2021) (méně) (více)