Ztracená čest Kateřiny Blumové

OSOBA: Katarína Blumová= rozpútaná štvanica. Najprv zo strany polície, potom zo strany masmédii, predovšetkým od novinára Wernera Tötgesa, ktorý sa neštíti absolútne ničoho. Dôvod ? Vychrápala sa s potenciálnym teroristom Ludwigom Göttenom, ktorý sa bude hodnú chvíľu ukrývať na „neznámom mieste“ . Snaží sa ju zlomiť policajný komisár Beizmenne, a keď bezvýsledne, tak ju prepustia domov, kde ju čaká- totálny psychický teror. Samé odkazy, telefonáty, a to negatívneho charakteru, skrátka, zosypala sa na ňu smrtonosná, ľudská, hyenistická, nekompromisná lavína, naplnená extrémnou a strašne brutálnou nenávisťou, aká nemá obdoby !!! _ A tento spoločný film Volkera Schlöndorffa a Margarethe von Trotta ukazuje, čo takýto bulvárny cirkus narobí s dotyčným jedincom, ktorého sa to týka. Šablónovitá Angela Winkler podáva v úlohe spomínanej Kataríny Blumovej- fascinujúci a strhujúci herecký výkon, ktorý ma nenechával nikdy na pochybách, že toto sa môže stať hocikomu... ? Démonický je i Mario Adorf, z ktorého vychádza zvláštna psychologická energia_ Celý čas som bol nevyrovnaný, pretože to, čo som videl ma desilo k smrti, čiže ide o veľmi nepokojný film, ktorý má niečo do seba: „novinári nie sú žiadne neviniatka“ . (21.10.2018)

Krutá, jakoby chirurgická režie do německé společnosti vrcholícího poválečného "zlatého věku" minulého století symbolickým skalpelem zvoleného pohledu odhaluje skutečné motivace významné části svobodných médií a s nimi jeden z významných problémů i současné občanské společnosti. Zdánlivě tuctový příběh bez skutečných hrdinů i jasně vymezených kladů a záporů nepostrádá rafinovaně stupňované napětí vrcholící činem, jehož absurdita je současně i přirozeným vyzněním zoufalství štvané ženy. Mario Adorf, pro mne více známý jako zlotřilý padouch indiánských filmů šedesátých let, i tuto polohu padoucha zvládá víc než dobře. (28.02.2008)

Stačil jeden krok vedle, krátká náhodná známost jedné noci a život paní Blumové se sesypal špatným směrem... Volker Schlöndorff mne jako režisér určitě víc zaujal třemi černobílý filmy, zde mi v spleti barev a moderného světa 70. let připadalo, že se mu úplně nepovedlo vybudovat tolik působivou atmosféru, jakou by snímek podobného ražení určitě neměl postrádat. Chvilku mi trvalo, než jsem se pronikl více pod hloubku dění na obrazovce, ještě v jedné z prvních scén s násilným zásahem do bytu mne poněkud nechávalo chladným, ale dobrý scénář a herecké výkony film držely od začátku v nadprůměru. Nesmírně nadčasový příběh postupně skvěle vygradoval, z ukázek tvrdých praktik policie příběh plynule přešel do kritiky médií, vyvolávajících senzaci z křivého obvinění a ještě k tomu bulvárním způsobem. Dost mne tento, na první pohled nenápadný západoněmecký film z doby studené války překvapil svou výpovědí. Z konkrétních epizodek asi pak nejvíc ta, kdy policie Blumové a zvláště její tetě vyčítá, že někteří příbuzní emigrovali na východ, a mluví při tom nevybíravým tónem, který navozuje dojem přitěžující okolnosti v podobě nesouhlasu s režimem. Jak je vidět, zrada a odchod nezůstávaly bez následků ani na druhé straně železné opony... 80% (03.07.2020)

Reakce Heinricha Bölla na jeho nepěkné zkušenosti s médii. Ač se to zdá neskutečné, toto Schlöndorffovo zpracování je snad ještě hořčí, nemilosrdnější a svým způsobem i bezvýchodnější. Žádný div, že se tenhle film s přílišným nadšením nesetkal a podezření z přílišného zkreslování a jednostranné, byť dobře míněné, manipulace se vynořují nyní a budou se vynořovat i nadále. (20.07.2005)

Nepříjemný film, nebál bych se dokonce v některých momentech použít kontroverzního přívlastku odpudivý. Ideologicky vyhraněný snímek, u kterého se zdráhám použít označení levicový, mnohem přesnější by bylo nazvat jej levičácký. Mýlí se ten, kdo považuje za ústřední téma filmu konflikt senzacechtivého bulváru a nevinně nařčeného jedince, který se snaží uchránit své soukromí. Ztracená čest Kateřiny Blumové není nadčasový film, naopak je tím nejtěsnějším způsobem spojený s konkrétními událostmi a procesy odehrávajícími se v Západním Německu 1. poloviny 70. let. V průběhu 60. let na německých univerzitách a v kulturním prostředí sílil vliv radikální levice velmi kritické ke stavu německé společnosti, zatímco zbytek populace si v klidu užíval plodů německého hospodářského zázraku. První vlna atentátů RAF Německo šokovala a znechutila. Měšťanský tisk se (logicky) opřel nejen do teroristů, ale začal rozpitvávat jejich ideová východiska a společenské zázemí. Radikální levice se ocitla v izolaci a čelila sílícímu tlaku konzervativní většiny. Ztracená čest Kateřiny Blumové je jedním z plodů frustrace, kterou levičáci tehdy zažívali. Myslím, že kdyby Ulrike Meinhofová žila, byla by ze snímku nadšená a ochotně by souhlasila s vysvědčením, které tvůrci udělili německým úřadům a sdělovacím prostředkům. Film pracuje s černobílými, silně polarizovanými charaktery, ve své umanuté kritičnosti k tomu, co pokládá za německou realitu, je silně tendenční a to filmu dnes výrazně ubírá na síle. Nositelé státní moci jsou bezohlední, neštítí se jakýchkoli metod, sdělovací prostředky jsou manipulativní a ochotně policii donáší - ostatně stejně jako "běžní" občané názorově ukotvení ve své hnědé minulosti. Z každého záběru je patrné, jak silně se tvůrci filmu neztotožňovali s prostředím, které je obklopovalo, jak moc jim záleželo na tom, vylíčit tehdejší společnost jako hysterickou, stádní a manipulativní. Osobně mi dnes manipulativní přijdou spíš filmové prostředky, které režisérská dvojice používá. Lze si klást otázky, které tvůrce evidentně nezajímaly. Hrdinka snímku je v nejlepším případě naivní a nezodpovědná (za Ludwiga Göttena si dosaďte Jiřího Kajínka s jeho sborem nadšených fanynek), v horším případě si Káťu Blumovou lze představit jako členku teroristické sítě, protože i taková interpretace je možná. Každopádně pojetí cti podle Margarethe von Trottové a Volkera Schlöndorffa se nápadně podobá tomu, jak ji vnímají italští mafiáni nebo členové kavkazských klanů. Celkový dojem: 40 %. (10.10.2017)