Lenin, Lord and Mother
Režie:
Jan SchmidtScénář:
Milan LežákKamera:
Jiří Krejčík ml.Hudba:
Jiří ŠustHrají:
Jan Morávek, Martin Morávek, Jana Špaňůrová, Oldřich Navrátil, Alena Kreuzmannová, Karolína Soukupová, Jana Švandová, Bohumil Vávra, Marek Vašut (více)Obsahy(1)
Z pamětí pražského uličníka aneb co v dějepise nebylo. Píší se padesátá léta a v Praze na Letné vyrůstá obří Stalinův pomník. Desetiletý Honzík Domnosil se stěhuje z maloměsta do Prahy ke své mamince. Je to pěkný rošťák, už během prvních několika dní stačí rozbít bidet v novém bytě, pokousat ředitele školy a zničit žákovskou knížku. Ovšem doba se na jeho dětské duši značně podepíše. Rozvedená maminka upřímně věří v dobro komunismu, na rozdíl od jejího skeptického přítele, „reakcionáře“ Františka. Honzíkovi nejlepší kamarádi navíc navštěvují hodiny náboženství, otce jednoho z nich komunisté nedávno popravili. Zmatený chlapec, střídavě ovlivňovaný katechismem a učením velikánů světového proletariátu, se snaží svá uličnictví zachraňovat modlením, ale marně. Snad to bude tím, že jednou prosí Boha, podruhé zase V. I. Lenina... (TV JOJ)
(více)Recenze (138)
Skvělý film, skvělý především proto, že nedělá prču. Podobně je na tom film Tichá bolest, a asi není náhodou, že jsou oba z r. 1990, takže své kořeny mají v dobách perestrojky, kdy se posouvaly hranice možného a opravdu šlo o nějakou výpověď. Všechny následující filmy reflektující dobu bolševika (všechny ty Tankové prapory, Černí baroni, Pelíšky a Pupenda) už do své výpovědi motají prču a sentiment - sice to bylo hrozný, ale byla to taky prča. Už se nehledají odpovědi, ale vzpomíná se a posmívá se. Takže proto 5* ()
Byla jsem velmi ráda za použití autentických záběrů. Krásně dokládaly dobovou atmosféru. Já jsem si myslela, že je tenhle film mnohem starší, proto mě zarazilo a překvapilo datum jeho výroby. Tenhle film má nesporný klad. Všechno, co se děje vidíme dětskýma očima. Nedávno jsem se procházela s foťákem v ruce po Letenských sadech a došla k metronomu. Štěstí, že tam ta příšernost nestojí a nečumí na Prahu.. ()
Zachycení atmosféry začátku padesátých let se Janu Schmidtovi podařilo zachytit bezvadně i díky černobílé kameře Jiřího Krejčíka mladšího. Chvílemi se styl vyprávění a komentování různých situací hlavním dětským představitelem hodně přibližuje poetice Karla Kachyni. Správné vyvážení humoru s dramatem funguje výborně. A jako výpověď z doby komunismu a jeho vládnutí bez nějakého přikrášlení je téměř archívní. Filmem prostupují i originální záběry, které dokumentovaly tehdejší dění v Československu a v Rusku. Neocenitelně jsou do příběhu zakomponovány politické procesy, nebo naivní budovatelská maminka hlavního hrdiny a její reakcionářský přítel. Zajímavou roličku zpívajícího svazáka si zahrál nynější filmový historik Pavel Taussig. Tenhle film by neměl zapadnout a spoustě dnešním lidem volící komunisty by prospěl ho nejednou vidět. Podobný film jsou Blázni a děvčátka, který natočil Karel Kachyňa o rok dříve, než Vracenky. ()
Vynikají a neprávem trochu zapomenutý film. Bezchybně obsazené dětské i dospělé role. Komedie, z které mrazí. Rozhodně doporučuju! ()
10/10 V poslistopadove euforii neopravnene zapomenuty film o historii teto zeme ocima maleho kluka - ze by autobiografie? Procesni 50.leta s likvidaci zivnosti a idealu obycejnych komunistu. Cernobila tomu slusi, takze netrenovane oko nemusi postrehnout prechod mezi filmem a dokumentem - i kdyz asi ne - preci jen ty filmove tydeniky jsou dost jasne. ()
Film o tom, jak bylo těžké dětství během začátku 50. let. Co vše se smělo, ale spíš nesmělo. Opravdu škoda, že není vysílán častěji. Tak hořce pravdivý film je v české/československé filmografii téměř ojedinělý. ()
Podobně jako Tichá bolest jsou i Vracenky neprávem pozapomenutým filmem, reflektujícím zrůdnost bolševického režimu. Dospělý komentář malého hrdiny připomene vypravěčskou fintu Harper Leeové (Jako zabít ptáčka), postava „strejdy“ Franty zase dokáže, že O.Navrátil nebyl jenom Emilem Nádeníčkem z Básníků. ()
(Ne)vážně o 50. letech. A přitom skvěle. Klučina byl velmi dobrej a ostatní role taktéž příjemně obsazeny. Mrazivé momenty historických souvislostí jsou velmi nenásilně promíchány s klukovskými patáliemi. Je opravdu zajímavý jak je někdy "osud" k dobrým filmům nespravedlivej: Mnohem horší kousky jsou daleko provařenější než tenhle drobnej klenot :-( ()
Copak sis to koupil? hmmm... tak to dej precist mamince a pak mi rekni jak se ji to libilo... Tohle je krasnej a perfektne podanej obraz doby let padesatych. Mrazi z toho... ()
I já bych v pomyslné anketě neprávem opomíjených českých filmů hlasoval pro Vracenky. Lepší vykreslení atmosféry 50. let s naivním budovatelským nadšením na jedné straně a krutým, mnohdy absurdně nelogickým terorem na straně druhé jsem v českém filmu neviděl. Jakoby si J. Schmidt vzal to nejlepší z podobně laděných filmů vyprávěných z hlediska dítěte. Od Truffauta (Nikdo mě nemá rád) má autenticitu a přesvědčivost popisu dětství z pohledu malého (ne právě vzorného chlapce a ze Svěrákovic Obecné školy humor vznikající ze setkání dítěte se světem dospělých. Vlastní příběh Honzíka Domnosila skvěle doplňují archivní vsuvky o stavbě Stalinova pomníku - největšího skupinového sousoší v Evropě. Jak typické pro české dějiny 20. století: slavně odhalen byl tento pomník jen třičtvrtě roku před tajným Chruščovovým projevem odhalujícím Stalinův kult osobnosti a o sedm let později neslavně odstřelen. ()
Skor ako o bezpravi 50. rokov je tento film o loptovej hre kdesi v prasivej riti. Respektive, kto je zvedavy na chlaciska, ako sa hraju s akousi loptou, prosim. Ja tvrdim, ze nie. 5 % ()
Tohle bylo pro mě velice příjemné překvapení nedavno. Opět jeden zapomenutý snímek z 90 let stejně jako Tichá bolest. Vypráví o životě v 50 letech z pohledu malého chlapce a jeho rodiny to jest matky a mladší sestry. Místy je to humorné a jindy zase smutné. Vše je to natočené černobíle což jenom podtrhuje tu neradostnou dobu. Zajímvé bylo soužití chlapcovi matky komunistky s přesvědčení a jejího přítele Františka zase jejich odpůrce. Samozřejmě i máma procitne ,když jí zavřou. Kdo neviděl vřele doporučuju ,je to nádhera. Která vás pobaví i dojme a zanechá zajímavé pocity. ()
Zajímavě zpracovaná doba nástupu komunismu. Ten pohled malého kluka mě docela zaujal, ale celkově mi to přišlo spíš jako volnější pásmo historek a darebáren z dětství. Svým způsobem mi to trochu připomnělo Obecnou školu. Byla zajímavé vidět i Navrátila v mladším věku a v černobílém provedení. ()
Vyborny a mozna nepravem opomijeny ceskoslovensky film, ktery povazuji za jeden z nejlepsich nasich filmu 90. let. Cernobila kamera snimku dodava dobovou atmosferu. Velmi dobre herecke vykony a odlehceny dej zarucene pobavi. Prostrihy o stavbe pamatniku skvele zapadaji do deje. ()
Velice kvalitní a působivý český snímek o nesmyslnosti komunismu. Film je sice černobílý, ale to mu právě vkládá autenticitu 50. let. Zajímalo by mě, proč tento film nedávají častěji v televizi, naposledy jsem ho viděl někdy před 4 roky (podle archivu ČT konkrétně 16. 11. 2000), od té jsem nezaregistroval, že by Vracenky někde vysílali. ()
Komunismus zase trochu jinak, než jsme zvyklí. Tenhle styl vyprávění mi sedí. Dětskýma očima viděná doba. Velmi zajímavý film. ()
Černobílé ale barevné :) Lederer přišel ze správou, že tam jen za dětské vstupné, lze vidět úplně nahé ženské... Specifikum zapomenuté hry která dala název filmu je že se hraje fotbálek v úzké uličce. Vracenky nebo také vrácy se hrají na jeden dotyk.Mohou je hrát jednotlivci, dvojice anebo trojice proti sobě. Začíná se přímou střelou na protivníkovu branku od vlastní branky. Z této střely, pokud nedojde například na dotek míče s protihráčem, či zdí, je případný gól neplatný.Protivníkův brankář může míč pouze srážet, vyrážet nohama anebo rukama. Nesmí však míč chytit. Odrazem buď nahraje protivníkovi k další střele, nebo nahraje sám sobě o výstupek ve zdi nebo o zeď nebo o protivníka.Nelze nahrávat jeden druhému v týmu bez mezidotyku o protihráče či zeď. Za chycení míče nebo za hru bez nahrávky od zdi či o protivníka (za hru bez tzv. nabití, za tzv. dvojí dotek) je trestné střílení z místa přestupku.Protivník může při trestném střílení bránit z bezprostřední blízkosti. Ztracené hře se věnovali tvůrci pořadu Z Metropole (2006) v díle ze dne 14. ledna 2017. ()
Málo známá reflexe oné doby, která nabízí nostalgickou emocionalitu, s předobrazem v Kachyňově seriálu Vlak dětství a naděje. Stejně tak zůstává umělecky na úrovni skici. Hezké zachycení bezútěšných pražských exteriérů na černobílém materiálu a do děje včleněné audiozáznamy z procesu se Slánským. ()
50. léta očima dítěte. Další ze skvělých filmů těsně po sametové revoluci, u nějž je škoda, že dost zapadl. Nemyslím si přitom, že jde o dětský film, ve smyslu filmu pro děti, spíše o film o dětech na pozadí šílené doby v komunistickém Československu. Tu zde dokumentují nejen vybrané archivní záběry z československého filmového týdeníku, ale jsme s ní konfrontováni v každodenní realitě, kterou Honzík se svou maminkou, sestřičkou a svými kamarády prožívají. Pro mě osobně jedny z nejzajímavějších byly scény spojené s procesem s Rudolfem Slánským (např. přelepování či vytrhávání stránek z učebnic). Ten přitom Honzíkovu rodinu zasáhl i dost osobně. Trošku škoda, že nebylo podáno bližší vysvětlení, jak se z toho Honzíkova maminka nakonec dostala. Samotná zmínka o příslušníkovi StB vyvolává spíše otazníky a nenaplněnou zvědavost. Ale chápu, že pokud má být příběh skutečně vyprávěn očima dítěte, víc se prostě asi ani člověk dozvědět nemůže. ()
No úplně suprové retro - dítě popisuje nejblbější dobu naší země, 50. léta. Nejhezčí roli si tu střihl pan Suchařípa v úloze ředitele školy pokousaný od žáka a pak Olda Navrátil, prakticky můj soused z Třebíče, který tu hraje charakterního antikomunistu, majícího ze svého názoru dost velké potíže. "Říkám, američani jsou tu za měsíc a pak vás komunisty pěkně pověsíme." Film je černobílý a mám pocit, že mu dodatečně dodělali zrno na počítači, což mu jedině svědčí. Tohle by mělo mít řádnou reklamu a ne Bathory a Svatba na bitevním poli. Moc pěkná, byť smutná a bohužel realistická podívaná. ()