Walkabout
Walkabout
Walkabout
Režie:
Nicolas RoegScénář:
Edward BondKamera:
Nicolas RoegHudba:
John BarryHrají:
Jenny Agutter, David Gulpilil, Luc Roeg, John Meillon, Barry Donnelly, Hilary Bamberger, Carlo ManchiniObsahy(1)
Dívka a chlapec (jména se nedozvíme a nejsou důležitá) se jednoho dne vydávají autem se svým otcem na piknik do pustiny. Tam dojde k překvapivému zvratu. Poté, co se otec pokusí své děti zastřelit, obrátí zbraň proti sobě a zapálí auto. Sourozenci se pak vydávají zpátky do civilizace. Pro děti vychované ve městě to není snadná cesta. Nebýt toho, že se k nim později připojí domorodý mladík, není jisté, jestli by přežili. Onen mladík právě podstupuje dlouhou zkoušku dospělosti, během které se o sebe musí postarat úplně sám a přežitím v divočině dokázat, že už patří mezi muže. Dvojice sourozenců tuto zkoušku částečně absolvuje s ním tím, že jsou oba nuceni změnit své postoje, návyky i intuici. Na dívce vidíme, jak se učí přebírat odpovědnost a jak začíná chápat své ženství, na jejím bratrovi zase to, že se v něm už rodí budoucí dospělý muž, schopný komunikovat a rozhodovat se. (ČSFD)
(více)Recenze (82)
Přirozenost, kterou člověk ztratil a už nikdy nedokázal získat zpět. Značně alegorický film o zdech, které si moderní člověk kolem sebe vystavěl. O neschopnosti pochopit. O volnosti, která byla jen pocitem a nebyla uchopena včas. Pokud vám připadá, že melu, tak je to proto, protože tenhle film je zvláštní. Doopravdy mě vadily určité prvky filmového jazyka, jako zastavování záběru, opakování momentů, zvukové abnormality. Vyrušovalo mě to (ale netuším, jak by film vypadal bez toho). Na druhou stranu výborné ve více ohledech. Záběr na dospívající dívku a malého chlapce, ztracené v divočině a kráčející australskou pouští ve školních uniformách a v polobotkách, přičemž dívčina hlavní starost je, aby si chlapec nic neroztrhl nebo se nezamazal ... uznejte, že to je dost originální prvek. Kontrast s mladým Aborigenem, díky kterému přežijí a se kterým si zprvu vůbec nerozumí. Krásné (až dokumentární) záběry australské přírody - lov klokanů, plavání v jezírku - a do toho abstraktní scény (děj doplňovaný zdánlivě nesouvisejícími střípky). Ono to celé asi funguje a já uznávám, že jako celek je to výborné, jen si musím na něco podobného zvyknout. Jo a samozřejmě hudba Johna Barryho. ■ P.S. Nemáte pocit, že nás moderní společnost deformuje a měli bychom utéci, dokud je čas? ■ Po druhém vidění se mi skoro chce zvednout hodnocení, protože tenhle film je doopravdy podmanivý a nejde mi ho dostat z hlavy. ■ Po třetím vidění jsem hodnocení zvedl. ()
Když už nic, tak symbióza přenádherné jezerní scény s úchvatnou hudbou mi nedá na Walkabout zapomenout... a přitom se mi jistě vybaví i ten šílený rozpor mezi člověkem vzešlým z přírody a člověkem vzrostlým z betonu - ve stejném čase, na stejném místě... jinak je ale snímek poněkud vyčpělý. ()
Kto pozná ROEGovu tvorbu 70-tych a prvej polovice 80-tych rokov, vie, že jeho naračné štruktúry kombinujú akúsi hlavnú tradičnú líniu s rôznymi vedľajšími výpoveďami a psychedelickými snovými výjavmi. Štruktúra ako celok vo výsledku nie je jednoznačne identifikovateľná a popísateľná. Núti Vás premýšľať, kombinovať a hľadať akési nadčasové posolstvo. WALKABOUT som narozdiel od PERFORMANCE, TERAZ SA NEPOZERAJ či MUŽA nikdy nevidel. O to viac som bol nadšený po jeho zhliadnutí. Navyše AUSTRÁLIA má jedny z najkrajších exteriérov na svete (rovnako mi imponoval aj exteriér JENNY AGUTTERovej). Tiež by som rád poďakoval ZÓNAovi, ktorý tento film hrdinsky priniesol na náš DVD trh. (20.8.2007) ()
Herzogiáda. ()
Niektoré scény som nepochopil, ale nič sa nedeje, potom by to už nebolo také znepokojujúce a nejednoznačné. Možno práve o to ide... ()
Ukolébavka? Kontroverzní rozhodnutí, ale tohle bylo fakt nějaký divný... ()
S formálneho hľadiska, ide o umelecký počin hodný chváli, po stránke obsahovej, je tu len malá výpovedná hodnota a pokiaľ v tom niekto vidí viac, tak asi len preto, lebo to tak chce. ()
Zpět k pramenům a zase zpátky: Do mého srdce vítr smrti z dalekého kraje vane. Co jsou ty smutkem zastřené vrchy? Co za věže a zelené pláně? To je země ztracené radosti, kterou zářit vidím jasně, šťastné cesty, po nichž jsem se nachodil... a už nikdy nepůjdu. ()
Poprvé jsem film viděla v raném dětství, kdy na mě silně zapůsobil. Moje cedníková paměť bohužel tenkrát kromě tohoto dojmu vymazala všechny faktické údaje včetně jeho názvu (měla jsem ho spojený se jménem "Cesta", ale pod tímto názvem byl nedohledatelný) a jména režiséra. Od té doby jsem ho několikrát neúspěšně zkoušela hledat, ale až teď jsem ho úplnou náhodou zhlédla podruhé. Zážitek byl znovu neskutečný. Krásná hudba Johna Barryho, v závěru verše A. E. Housmana...vskutku výjimečné dílo. ()
"Walkabout" je průsečíkem několika mých úchylek, k nimž se zcela nepokrytě a hrdé hlásím - drsného půvabu Austrálie, experimentálních vizuálních postupů, přírodních motivů a sedmdesátkové atmosféry. Chrochtám blahem. ()
Film, který se rozhodně vyplatí vidět. Kromě toho, že zde Roeg předvádí některé nádherné dokumentární scény přírody, některé méně hezké, protože zachycuje tradiční způsoby lobu zvířat, hlavně klokanů, tak je zde i silný příběh dvou dětí, které se musejí pokusit v pustině přežít. A ono se jim to daří, ale logicky to na nich musí zanechat nějaký ten dopad. I v tomhle směru je snímek silný, jak konfrontuje naši civilizaci a to, co je tam venku, co nechápeme. ()
Na zadok, ako som podvedome dúfal, ma to neposadilo. ale rozhodne, kontrast medzi povrchnou individualistickou civilizáciou a prirodzenou matkou prírodou, bol veľmi fajn. Neporovnateľne lepšie ako novší pokus o zachytenie podobnej chúlostivej, existenciálnej témy. A to: Into the Wild (2007) Hudba a niektoré, pravdepodobne improvizované kamerové zábery, boli božsky geniálne, to ostatné, bolo remeselne zvládnuté dobre ale moje srdce si to nezískalo a takéto poetické filmy by to robiť mali. Príbeh súrodencov, ktorí sa stratia v Austrálskej buši a natrafia na domorodca, ktorý im po dlhej ceste pomáha prežiť bol tiež slušný. Ide o moje prvé stretnutie s tvorcom menom Nicolas Roeg, a hoci teraz nemám chuť začať po nom pátrať... Určite sa ešte stretneme. ()
Mal som trochu problém s nepresvedčivou psychológiou hlavnej hrdinky po úvodnej tragédii, z ktorej sa veľmi rýchlo oklepala. Inak veľmi pekná dráma o vzťahu človeka k prírode, do ktorej koniec koncov patrí viac, než do kancelárii. ()
Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". ()
43. KVIFF ()
ocenenia : MFF Cannes 1971 - Nominácia na 1. cenu ()
Taková upřímná pohlednice z Austrálie. Ze začátku jsem se trošku trápil, ale pak jsem se asi naladil na správnou frekvenci a Walkabout se mi začal více a více líbit. Hlavně celá věc o přežití a rozdílu přirody a civilizace. -"Water. Drink. We want water to drink. You must understand! Anyone can understand that. We want to drink. I can't make it any simpler." ()
Vizualne krasne podmanive, hoci chyba dejova linia. 76 % ()
Zbavit tenhle film nelogičností a nemít to tak zběsilou kameru, tak se mi to bude líbit určitě o dost víc. Ona ta kamera tu dost ubrala, to věčné přibližování a oddalování mi tu lezlo na nervy, stejně tak mi lezlo na nervy i to, jak často tu jsou střihy. Díky tomu mě to v určitých částech i nudilo. Jinak se mi to ale líbilo, přírodu to má fakt krásnou (a v případě čistě přírody je ta kamera vcelku normální), myšlenka je sice podaná tak, aby to pochopil úplně každý, mě by se víc líbilo, kdyby tam byla řečena ne tak jasně, ale to mi až tak nevadí. Herce to má dobré, hlavní herečka je pěkná a i když tak ze začátku nevypadalo, nakonec mi tahle "walk-movie" docela sedla. Škoda jen těch mínusů, kdyby tam nebyly, ten film bych měl nejspíš hodně rád... 4* ()