Uličnice

Samozřejmě je to laciná komedie s průhledným dějem, jsou lidé, kteří jsou na Věru Ferbasovou alergičtí, ale já ji pokládám za jednu z našich nejlepších komiček. Měla ovšem svůj osobitý styl, upovídaná, skotačivá, drobná žabka - přesně v tomto filmu jí ta role nesmírně sedí. A na Uličnici mám ovšem sentimentální a nostalgické vzpomínky na její divadelní uvedení v Hudebním divadle v Karlíně někdy v roce 1969, kde roli Věry Janákové ztvárnila stejně výtečně Věra Vlková. (01.11.2014)

Veselá komedie která je opět mimo realitu. Ferbasová by asi slavného letce v realitě neklofla. Zvlášť když se tam chovala jako malé dítě. Ale svou roli zahrála výborně. Ale zase v realitě by všichni hned podle vzhledu poznali že je to dospělá slečna. A bylo by jedno že se převleče za dítě. A Oldřich Nový tady neměl chybu. (03.02.2018)

Když se v roce 1936 objevila na předních pražských operetních scénách nová hudební veselohra autorské trojice Tobis – Špilar – Mírovský, byla to událost sezóny. Aby ne. Rozpustilý příběh o rafinovaných záměnách, drobných poťouchlostech a tajných láskách byl totiž vybaven prudce nakažlivými popěvky z dílny renomovaného dobového hitmakera číslo jedna Járy Beneše, s nimiž prostě nebylo možné neuspět. Je nabíledni, že se režisér Slavínský rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé. V přesně pointovaných situacích kořeněných jednoduchým, ale účinným humorem se vyřádili především herci – od neodolatelné Věry Ferbasové, jejíž proměna v oficielního mazlíčka domu s náležitě prořízlou pusinkou a mašlí ve vlasech dodnes vyvolává salvy smíchu, přes skvostného Plachtu, Baldovou, Nového, Peška či Kohouta až po Františka Krištofa-Veselého, který tehdy prudce stoupal vzhůru v žebříčcích popularity a pro svůj libý zevnějšek a vemlouvavý hlas byl zbožňován od Šumavy k Tatrám. Uličnice bezpochyby náleží k těm bezděčně naivním prvorepublikovým filmům, nad nimiž mnohý (pseudo)intelektuální hrdopýšek mávne rukou jako nad zbytečnou, nemoderní veteší. Při pohledu na současnou úpadkovou produkci se ale zdá, že to tehdy Slavínský a spol. s námi, diváky, mysleli vlastně ještě moc dobře. A copak ti dala tetička? – Od tetičky jsem dostala pejska. – Takového malinkého ratlíčka? – Ne, starou belu. (03.10.2008)

"Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů..." Růžena Šlemrová jako akurátní guvernantka, Oldřich Nový úlisný hrabě Moretti, František Kryštof-Veselý zpívající cukrblik a přes celou obrazovku infantilní Věra Ferbasová. Takže všichni na svých místech a stavidla trapnosti mohou být vytažena. VF tady hraje TŘINÁCTILETOU HOLČIČKU! (mentálně pětiletou). Tento film poslouží jako důkazní materiál pro mou odvěkou teorii, že Věra Ferbasová ve skutečnosti nebyla člověk, ale mrkací panna. Existuje ještě jedna možnost, a sice, že byla vážně na hlavu a všichni ti herci kolem byli hodní strýčkové a tetičky, kteří na tu šaškárnu přistoupili v naději, že se snad Věruška uzdraví. :-) Když se na Uličnici budete dívat s touto představou, zaručeně se pobavíte. 20% (10.04.2006)

Srovnání (třeba) s filmem Eva tropí hlouposti sice Uličnice nesnese, ale přesto si nemyslím, že by šlo o nějak zvlášť pokleslou nebo primitivní zábavu. Kdyby byl film kratší (čehož se dalo snadno docílit vynecháním všech otravných písní), byl by lepší. Věra Ferbasová mi připadá roztomilá a děj je klasická divadelní taškařice, při níž se herci baví stejně jako diváci (ne-li lépe). Spolehlivě mě dokáže rozesmát třeba Ladislav Pešek představující koktavého exherce, miláčka žen, kterého za-zabil zvukový film, ale stejně tak se mi líbí "hláškující" Jindřich Plachta. "Máš mě rád víc než tetičku?" - "Nemluv mi o takových strašných věcech." (17.03.2013)