Jan Roháč z Dubé

Jedná se o první český barevný celovečerní snímek, který vznikal s velkou parádou. Proto se nemůžeme divit, že z toho vznikla propagační freska na český národ. Amíci mají své Alamo, my zase svůj Sion a Jana roháče z Dubé. Otomar Korbelár své charisma má, ale bohužel s ním neutáhne tolik šablonovitý a "černobílý" film. Škoda že jsme si tam svého čecháčtví narvali až příliš. Zatímco Alamo končí tragicky, tak my jsme si tam ten Happy End naroubovat museli. Tohle léčení našich historických komplexů, mě už vážně začíná štvát. Ale každá doba si žádá své. (19.09.2006)

Sledování režisérských i hereckých chyb mě omrzelo asi v polovině. Herci se tu zjevují a mizí do toho šmidlá bez přestání nějaká kutálka (asi Fisyo). Herec se vždy objeví, udělá plačtivý nebo zasmušilý obličej, řekne nějakou patetickou kravinu, zazní smyčce, on vzdychne nebo zasténá, zmizí a děj se ubírá v jiné lokalitě na jiné téma dle stejné šablony. Borský, Borský Pojišťovnu štěstí jsi měl točit, ne historický film... (20.05.2012)

Předvoj Vávrovy husitské trilogie. Poválečná manipulace s dílem Mistra Jiráska byla zahájena takřka vzápětí potom, co se k moci dostal profesor a demagog Zdeněk Nejedlý; výrazným způsobem do tohoto páchání zla zasáhla ještě komunistická doktrína, nemající slitování se zavilými odpůrci bolševické revoluce. Této násilné ideologizaci potom odpovídá i důvod, proč se nakonec tento historický opus stal prvním československým barevným filmem vůbec. Zájem byl takřka eminentní a v českých kinech se válčilo za pravdu již dávno před únorovým převratem. Pod Jiráskovým jménem a s kohortou předních levicových herců, kteří se nebáli smočit svá jména ve špíně. Všechnu moc lidu Stalinovi. (13.01.2009)

Po zralé úvaze (slušelo by se říci, že kvůli režisérovi Borskému, ale také kvůli v obsahu zmíněnému zkrácení) jsem se rozhodla film nehodnotit, ale pouze ponechat komentář toho, co se mi na něm nelíbilo. Krásně nám to začalo chorálem Kdož sú Boží bojovníci a citací z Palackého, ale už v úvodním proslovu bylo tolik blbostí, že jsem je opravdu jen horko těžko vydýchávala (bratrství chudých a vykořisťovaných, touha po svodbodě, český lid, revoluce proti pánům a věrolomný Zikmund, "šelma ryšavá"!) A film ve stejném duchu i pokračuje - utiskování těch, kteří pracují, české hrady a města jako symbol zrady, Lipany jako nejhroznější bitva našich dějin, hláška "Čechové toliko od Čechů poraženi být mohou" :-(( - no nečetla jsem Jiráska nikdy dost pozorně, ale myslím si, že z jeho pera tyhle "skvosty" nepocházejí... Myšlenky slovanské soudržnosti -"Bojovali Čechové a Poláci jako jeden muž proti společnému nepříteli..." baví se o jednom takovém a ejhle, on se tam zničehož nic objeví jako bájná vojska z kronik a nabízí pomoc polského krále Vladislava...Film už naznačuje, kam se bude ubírat česká kinematografie v padesátých letech, i když je Jan Roháč natočen ještě před únorem 48, jde o první český barevný film a po technické stránce solidní, pro mě je pouhou agitkou zasazenou do doby po husitských válkách (nebo bouřích), a ač vím, že se v době uvedení do kin psal rok 1947, čili bylo krátce po II.sv. válce a nálada ve společnosti byla (mírně řečeno) velmi protiněmecká, tak čeho je moc, toho je příliš. Sešli se zde takoví herci jako Korbelář, Vojta nebo Boháč. Oni možná nemohli jinak, ale pro mě je to něco až tak zkreslujícího, že bych se to nebála označit jako předúnorového majora Zemana v pozdním středověku... (12.11.2011)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)