Režie:
Georgis SkalenakisKamera:
Jan NěmečekHudba:
Karel VelebnýHrají:
Amina Hasci, Sissoko Woandioun, Orlando da Costa, Radovan Lukavský, Jarmila Veselá, Vratislav Blažek, Jiří Stivín, Karel Velebný, Míša Polák, Alan Vitouš (více)Obsahy(1)
Módně stylizovaný "pocitový" film o zahraničních studentech v Praze natočil jako svůj debut řecký absolvent FAMU, který od 70. let působí ve své vlasti jako úspěšný filmový režisér a pedagog. Zajímavá je herecká účast předních českých jazzmanů. (oficiální text distributora)
Recenze (15)
Slabší dějově, dobrá muzika. ()
Zajímavý režijní debut absolventa FAMU řeckého původu, Georgise Skalenakise, který do své prvotiny částečně promítá semi-autobiografické vzpomínání na své životní zkušenosti ze studentských let. Na tyto vzpomínky nahlíží prostřednictvím optiky zaměřenou na subkulturu vysokoškolských imigrantů v Praze, a to skrze perspektivu Omara (Sissoko Woandioun), studenta medicíny pocházejícího z Angoly, který účinkuje v bluesové kapele kde hraje na basu, a který se seznámí s dívkou také pocházející z Afriky. Díky těmto proprietám získává Pražské blues specifický internacionální rozměr, což z něj dělá dost netradiční, ale přesto kulturně pestrý ekvivalent českých novovlnných filmů. Výrazným elementem je zde i jazzový hudební doprovod (typicky černošský hudební žánr), který onomu vzpomínání dodává specifickou hořkou pachuť. Zároveň pobaví i camea hvězd tehdejší české jazzové scény, jako například Karel Vlach, Vladimír Dvořák, nebo Kateřina Trávnická. ()
Pár zdařilých záběrů doprovázených hodně dobrou hudbou nemůže vyplnit prázdnotu příběhu. ()
Politicky dokonale sterilní vzpomínka na dětství. 1) Joj, to se to žilo. Všechno bylo domácky malinké. Na letišti z roku 1937 (dnes Terminál 3 a 4) odchází k letadlu pod vedením letušky skupina asi 15 lidí - jdou nějakých 20 metrů. Vidíme autobusy Škoda 706 RTO (rámové trambusové osobní), odbavovací centrum v Revoluční ulici v Praze, nemocnici, kde studenta všichni znají. Dobové ozvučení a hudba dodaly atmosféru. 2) Řecký režisér natočil snímek se sympatickými černošskými herci. Je to Sissoko Woandioun (Omar, student medicíny z Angoly), Amina Hasciová (studentka geologie Mariama ze Somálska), Orlando da Costa (odlétající student Amadu z Mali) a Le ballet africain de Guinée. Mé krátké pátrání na internetu k žádným dalším informacím nevedlo. 3) Ukáže se tu i 30letá Jarmila Veselá a 38letý Vladimír Dvořák na hudebním konkursu, 52letý Karel Vlach a mnoho dalších známých postav tehdejší doby. ()
Pražské blues udržuje poetický rytmus novovlnné estetiky. Poezie filmového výrazu je sice občas z mladické nezkušenosti neohrabaná, přesto osvěží ve víření not Karla Velebného a v estetickém uspořádání. Řecký režisér Georgis Skalenakis se s příběhem mohl částečně identifikovat pro vlastní čerstvé dokončení pražského studia a národní minulosti a dirigoval své poetické okouzlení Prahou. Na scénáři Vladimíra Kaliny je znát fascinace africkým kulturním temperamentem, nakonec je mu přizpůsobena i okolní umělecká dekorace. Bohužel se film nevyhnul ideologické rozepři doby, kdy východní blok využil africkou dekolonizaci k šíření svých osvětových myšlenek a do afrických srdcí zasel bratrskou rozpolcenost. První osobou poezie čar je Omar (příjemný Sissoko Woandioun), africký student, dokončující svá pražská studia medicíny. Budoucnost, domovina, nitro, nejistota, rozervanost, a hudba je lékem na šrámy duše. Nakonec je to láska, co donutí k rozhodnutí, jež je sice v kontrastu s intimní podstatou, přesto důležitější ke vzájemné úctě. Hlavní ženskou postavou poezie je tu Mariama (příjemná Amina Hasci), africká studentka, začínající svá pražská studia geologie. Neznámé prostředí, nejistota, matoucí okouzlení a nevinná důvěřivost ve zlepšení budoucnosti lidu. Z dalších rolí: Omarův spolužák, vracející se ihned po studiu domů, Amadu (Orlando da Costa), k Africe nostalgický lékař, profesor Bouček (Radovan Lukavský), pro pěveckou kariéru hořící servírka Dana Ouředníčková (zpěvačka Jarmila Veselá s hlasem Evy Klepáčové), ženich povinnosti Rudla (jazzový hudebník Karel Velebný), bezprostřední sochař Pepi Kobliha (scénárista Vratislav Blažek), ještě nevinný knihovník Darek (jazzový hudebník Jiří Stivín s hlasem Václava Sloupa), velmi všímavý vrátný na koleji (maskér Gustav Hrdlička s hlasem Vladimíra Hrubého), Rudlova mladá nevěsta Eva (Julie Juhanová), či další spoluhráči Omara ze studentské kapely (Míša Polák, Alan Vitouš, Emanuel Hrdina a Jan Konopásek). Pražské blues, to je filmová poezie estetického uspořádání Nové vlny. A do toho vehementně břinká jazz, obrazy Jana Němečka ho absorbují a pod Skalenakisovou taktovkou se modeluje poezie. ()
Zaujal mě rok vzniku filmu :-) Předabování naturščiků známými herci rušivé.. ()
Propagandistická sračka, kde chodí medik černoch po Praze a kouří. Všichni ho maj rádi. Vzhledem k vychcanosti pražáků tomu lze i věřit. Ani v našem městě už není zubař. I černou hubu bych bral. Pořád čumí a děj to nemá. Žasnu, jak toto může nějaký idiot nazvat novou vlnou. Co mě zaujalo, byly autobusy RT jezdící po praze a mrňavé letiště, dnes blázinec. A všichni fšude mohli hulit..... ()
Film mne neoslovil. Začalo to už zimními záběry starého Ruzyňského letiště, i když jako dokument byly velmi dobré,, připomněly mi školní zájezdy z oněch let. Lyrický příběh dvou černošských studentů v prostředí zimomřivé Prahy - Sissoko byla skutečně půvabná dívka - byl provázen klasickým džezem, tak oblíbený v těch letech a tak neoblíbeným mnou samým po celý život... Na druhou stranu mě zaujala role Jarmily Veselé, kterou si Gustav Brom skutečně vychovával jako džezovou zpěvačku, ale pak byla známá spíše svými popovými písničkami. Jako herečka ovšem nic moc. Spousta známých tváří tam měla doslova štěky... Dvě hvězdičky. ()
Dosud pro mě neznámý film neznámého režiséra vyniká originálním jazzovým soundtrackem, a především výraznou černobílou kamerou Jana Němečka, jenž klade důraz na kontrasty. Určitým nedostatkem by mohla být zdánlivá vytrženost z dobového kontextu, tu však dostatečně ospravedlňuje specifičnost situace zahraničních studentů a univerzální poselství. ()
Velice nezáživný politický film o afrických studentech v Praze. Hlášky: „Vy jste z vesnice?“ „Všichni jsme teď v lesích.“ – takže partyzáni. Zednářská symbolika: 21:33 – Omar – podání ruky. Do evropského filmu se nedostane jen tak nějaký Afričan.; 30:17 – zeměkoule; 46:36 – obří globus přes celou obrazovku; 46:56 – další detailní záběr na globus. Student globus pro lepší efekt pohladí. 47:12 – dva globusy v záběru; 48:11 – postupně se šikulům do záběru vejde sedm globusů najednou! Další postřehy: 6:41 protisněhové zábrany i v Praze; 7:21 – černoch v tunelu; VIP mejdany. ()
Už během prvních deseti minut jsem se kousal do palce u nohy. Netuším komu zase bylo třeba lézt do zadku, aby podobný paskvil vznikl. Zpočátku něco jako němý film, pak hnusná džezová hudba kterou nesnáším, a do toho spřátelení cizinci. Hnus na hnus. Chvilkami jsem si myslel že sleduji dokument. Dialogy nemá smysl opisovat, někdy skutečně švihlé, jak u zamilovaných no. Prostě film na nic a k ničemu. ()
Krásná hudba Karla Velebného se špičkovou sestavou hudebníků je balzám na duši. ()
Jazz, twist, blues a barevní herci. Vypadalo to zajímavě, ale byla to jen jedna velká nuda. Hodnocení: 40 % ()
Kdo se na to podívá kvůli jazzu a atmosféře 60. let, nebude zklamán. A nejmíň do poloviny filmu si bude ještě říkat, že dostal něco navíc, pak se bohužel příběh moralistně (nebo ideologicky) zvrhne. Jiří Stivín tam překvapivě spíš hraje (a dobře) než hraje (na trubku). ()
Poměrně anemický děj. Filmu se však krásně podařilo zachytit zádumčivost, která přichází vždy s koncem určité životní etapy. ()