poster

Gepard

  • italský

    Il gattopardo

  • Francie

    Le Guépard

    (Francie)
  • slovenský

    Gepard

  • anglický

    The Leopard

Drama / Historický / Válečný / Romantický

Itálie / Francie, 1963, 187 min (Director's cut: 165 min)

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • MIMIC
    *****

    Sledovať Viscontiho filmy je ako participovať na nejakej bohoslužbe. Tak ako nejaká omša ani ony nepostrádajú hĺbku, vážnosť, zmyslové bohatstvo, opulentnosť formy, teatrálnosť akcie, veľavravnosť odmlky a sumu emócií bublajúcu pod pokrievkou monotónnosti a znavujúcej dĺžky. V "Gepardovi" sa Visconti konečne oslobodzuje od neorealizmu a zároveň zvysoka kašle na Novú vlnu, aby v plnej paráde predviedol svoj delikátny, subjektívno-realistický štýl, veľkolepý i v komornejšom rámci. Visconti sa rozhodol položiť neviditeľné ťažisko na bálovú scénu, ktorú rozvinul do neuveriteľných 45 minút. Táto kapitola môže byť šialene nudná, pokiaľ nie sme fascinovaní jednotou času a priestoru a pokiaľ odmietneme akceptovať fakt, že ide o púhy vyjadrovací prostriedok. Celý ten aristokratický balast by sa mohol zdať zbytočný, otravný a nudný. Lenže to nie je len aristokratický balast. Samotný príbeh z obdobia druhého rokoka, ktorý sa zaoberá problémami istej spoločenskej vrstvy obdobia druhého rokoka by nebol k ničomu. V "Gepardovi" nie je len trvale platné poznanie, že "ak má ostať všetko po starom, je potrebná zmena", ale i kvantum rozmanitých, najmä estetických vibrácií, ktorých zásluhou je obsah povýšený na umeleckú formu. "Gepard" je pre mňa prototypom kultivovaného historického veľkofilmu, ku ktorému sa dostal najbližšie iba ak Martin Scorsese vo "Veku nevinnosti". Afektovane komerčná "Kleopatra" (božská Liz láskavo prepáči) z toho istého roku môže len slepo závidieť.(24.5.2005)

  • Chrysopras
    *****

    Jednoduše paráda. Opulentní filmová podívaná v tom nejlepším slova smyslu. Je radost se dívat na něco tak velkorysého, propracovaného a přitom z toho neni cítit kalkul. Parádní herecké výkony v čele s Lancasterem. Občas to sice působí až komicky ( taky se velký sál ve Varech párkrát pěkně zasmál ), zvláště Cardinale, ale je to spíš ku prospěchu věci. Ponořením do té malebnosti se snadno zapomene i na absenci většího děje a nevadí ani neznalost italských reálií. Závěrečná sekvence z plesu je až neskutečná. Nádhera. Díky. ( 45.KVIFF )(15.7.2010)

  • Cimr
    ***

    Jedna společenská vrstva končí a nahrazuje ji jiná. Gepard je pokusem o zachycení pocitů zmaru, pomíjivosti, zbytečnosti... a docela se mu to daří. Problém je, koukat na to tři a půl hodiny. To je vážně neúnosné. Všichni tu říkají, jak Visconti maluje kamerou, ale to je prostě tak nějak to poslední, co od filmu žádám. Pro mě je důležitá zajímavost námětu, zpracování, dobrý scénář, nějaká výpovědní hodnota. Gepard se vleče dlouho, líně, pořád se tam nic neděje - příkladem budiž asi čtyřicetiminutová scéna z bálu, kde se neděje vážně nic jiného, než že tam dámy v krásných robách a pánové ve slušivých oblecích tančí. Nebaví mě na to koukat, ať si Luchino maluje jak chce. Od filmu vyžaduju, aby když klapka zakřičí "Akce!", tak aby tam nějaká akce proběhla..(16.5.2008)

  • Shadwell
    ***

    Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie.(17.11.2008)

  • Anderton
    ***

    Kvalitné herecké výkony, epickosť, veľké herecké mená a slávny režisér, zobrazenie doby a spoločnosti, krásne kostýmy verzus ťažká nuda. Nedá sa nič robiť, história Sicílie 19 storočia a rozbor jej sociálnych, spoločenských a rodinných vzťahov mi je maximálne ukradnutá. A nie je to iba moja chyba, pretože režisér má povinnosť ma do svojho sveta vtiahnuť a zaujať ma aj témou, ktorá mi je pred pozretím jeho diela vzdialená. Mnohým sa to podarilo. Viscontimu v tomto prípade bohužiaľ nie.(4.8.2012)

  • Rina Morelli

  • - Delon s Viscontim se vsadili, že Claudia Cardinalova Delonovi podlehne velmi brzy. Claudia Cardinalová připustila, že vůči kráse Alaina Delona nezůstala lhostejná, ale sázku prokoukla. „Nehodlala jsem vypadat jako hlupačka, která nedokáže odolat šarmu nějakého Delona," okomentovala situaci. (theSaint)

  • - Alain říkal během natáčení svému kolegovi "My boss". (theSaint)

  • - Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Nachází se v kategorii filmů, které jsou významné svou uměleckou hodnotou. (gjjm)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace