Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film Gepard (1963), adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, nás zavede na Sicílii 19. století. Na pozadí bouřlivých událostí let 1860-61, kdy ostrov dobyla Garibaldiho revoluční vojska, vypráví o šlechtickém rodu Salinů - který měl ve svém znaku právě geparda. Konfrontuje odcházející svět hrdé, ale konzervativní šlechty a nových, nastupujících společenských vrstev s poněkud rozdílnými hodnotami i morálkou. Ve filmu, který získal Zlatou palmu na MFF v Cannes v roce 1963, zářili Burt Lancaster, Claudia Cardinaleová či Alain Delon. Viscontiho film je velkorysou podívanou glosující společenské změny - a je velkorysý i svou délkou: tu však vyváží vynikající umělecký zážitek, kde se mistrovská režie spojuje s neméně výbornými hereckými výkony, kamerou, kostýmy (Piero Tosi nominován na Oscara) i výpravou a hudbou (Nino Rota). (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

TV spot 1

Recenze (120)

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Viscontiho Gepard je úskočný, a skoro jistě vás dostane. Těžko rozhodnout, je-li to film o povrchnosti, aroganci a marnotratnosti moci, která vládne světem, anebo film pouze tak arogantní a povrchní. Tak či tak se mu díky té absolutní plytkosti a bezútěšnosti daří beze zbytku zpředmětnit pravé příčiny zoufalství izolovaných ušlechtilých srdcí a myslí stejně jako amorfní utrpení neprivilegovaných, příčiny toho, proč se tento svět právem nazývá slzavým údolím - skrze všechny a všechno, co se nevejde do objektivu ani do vágních glos, skrze všechno to oslyšení hloubky, nedoléhání bídy, strádání a zmarňovaných nadějí na svět spravedlivější pro všechny. Nikdy to nebyla otázka volby mezi královstvím a republikou, zaručená moc nad druhými korumpuje vždy. *~ ()

Reklama

sud 

všechny recenze uživatele

My jsme byli lvi a gepardi. Po nás přijdou jen vlci a hyeny. Další film ze sbírky Vrcholná díla mistrů filmového plátna (tu sbírku jsem si vymyslel, ale myslím si, že je to přesné). Zmar a úpadek aristokracie na plné čáře, konec starých časů, začátek nového věku. Kníže Salina je ztělesněním strarosvětské aritstokracie, hrdý, neústupný a tvrdohlavý muž, kterému záleží především na rodině a chce dožít ve starých časech po boku své hysterické ženy a svých sedmi potomků. Toncredi je obraz nadcházející společnosti, mladické dravosti, je cílevědomý, ctižádostivý a za svými cíly jde přes mrtvoly. Pod vlajkou Garibaldinců, sjednocené Itálie a vzniknuvší republiky neche parazitovat, ale chce si urvat dost místa pod sluncem. Luchino Visconti se nesnaží ukázat v žádném případě souboj Saliny a Toncrediho. Zobrazuje konec starých šlechtických ideálů a nástup nové doby, doby dravosti s nalomenou morálkou. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Čekal jsem něco pro MĚ zajímavějšího. Zdůrazňuji to pro mě, protože moji mamku to chytlo podstatně víc a jak se dívám, nebyla sama. Tak předně, kdybych se nedávno v ústavu neučil o Garibaldim, Mazzinim a vůbec o sjednocování Itálie, netušil bych "vo co go". Ale hlavní chybu (nevím, jestli to můžu nazývat chybou, když to je pro hodně uživatelů předností) je tempo děje. Něco tak pomalého jsem snad ještě neviděl, místy se mi zavíraly oči. Samozřejmě jsem vnímal poetičnost, hlavní záměr autora (pomíjivost, složitost života, úpadek, zmar, povrchnost, nástup nové doby, atd.), ale to zdlouhavé vyprávění téměř bez děje mě nutí hodnotit pouze 3*. Avšak těm, kterým pomalé tempo příběhu nevadí, nezbývá než doporučit. ()

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Tříhodinový test trpělivosti, v němž je odměna za tolik času stráveného s filmem stěží adekvátní. Můj první střet s Viscontim dopadl opravdu neslavně. Mám rád pomalé filmy, ale z jejich pomalosti musí něco vyplývat. Tohle je jen nestravitelná nuda občas ozvláštněná hezkou kamerou. Musím se přiznat, že jsem to nezvládl vstřebat a poslední hodinu jsem sotva vnímal. ()

Galerie (94)

Zajímavosti (8)

  • I když měl Visconti s Delonem velmi přátelský vztah, Delon se stával často terčem režisérovi zloby, kterou Visconti při jedné příležitosti využil k tomu, aby Delona ponížil před celým štábem tím, že zkritizoval jeho herecké umění. (theSaint)
  • Pár hodin před natáčením své první scény s Lancasterem byl Alain Delon značně nervozní. Měl totiž pocit, že přítomnost americké hvězdy nezvládne. (theSaint)
  • Delon s Viscontim se vsadili, že Claudia Cardinalova Delonovi podlehne velmi brzy. Claudia Cardinalová připustila, že vůči kráse Alaina Delona nezůstala lhostejná, ale sázku prokoukla. „Nehodlala jsem vypadat jako hlupačka, která nedokáže odolat šarmu nějakého Delona," okomentovala situaci. (theSaint)

Reklama

Reklama