Dogville

Lars von Trier rád překvapuje svými inovativními filmařskými postupy a překvapil i tentokrát. Spíše ale v záporném slova smyslu. To, co vás asi ihned praští do očí, je volba prostředí, do něhož je celý děj koncipován. Jeden malý prostor, do kterého jsou stylizovány postavy městečka Dogville, sice zaujme originalitou, kolísající děj ovšem díky uzavřenosti prostředí dostane ještě jasnější kontury. Toto divadelní aranžmá Trier prostě nedokázal ukočírovat, což mu asi nejvíce uškodilo. Samotný příběh se opět pokouší o navození destrukčně emocionální nálady, výsledek ale zůstal tak na půl cesty. Pocit vykonstruovanosti tu budí velmi silný dojem, který se zviditelní hlavně v přehnaném „očisťujícím“ závěru. Pravdou zůstává, že film je nabyt spoustou zajímavých úvah, myšlenek o lidskosti, lidech, vztazích..., na Triera je to ale nestoudně málo. (03.01.2004)

Scénář: Lars von Trier .. Tento film zaujme v mnoha směrech. Už na první pohled vyniká výpravou. A ta je tak minimalistická, že v městečku nenajdete, kromě postelí, stolů či kostelní věže hmatatelné kulisy. Namalované stěny, ulice a domy popsané názvy jak na mapě, neviditelné dveře, dokonce i ten pes je jen štěkající symbol na podlaze. Zkrátka jako v divadle. A mezitím se pohybuje většinou jen šestnáct osob. Tahle jednoduchost je záměrná, má zdůraznit, že hlavním tématem bude jednání postav. Navíc je, díky tomuto postupu, při sledování jedné události možné na dálku sledovat dění v odlehlejší části městečka. Mnoho prostoru pro vyniknutí kamery zde taktéž není a tak kromě pohledu z ptačí perspektivy sledujeme neustále (až) roztřesené záběry postav, detailní záběry tváří apod. Tím nejpodstatnějším je tu ovšem příběh a jeho sdělení. Není sice tak propracovaný, jak by na více než dvouhodinovou stopáž mohl být, ale i tak má své působivé kouzlo. Grace, krásná, milá, obětavá a hodná žena v nesnázích se na útěku před gangstery dostane do zapadlého městečka Dogville. Obyvatelé jsou nejprve v rozpacích, ale pak projeví svoji lidskost a ženě pomohou. Jak kapitoly příběhu plynu, začnou obyvatelé projevovat i zbylé lidské vlastnosti a na plno ukáží svoji schopnost manipulace s někým v nesnázích doprovázených vydíráním, týráním či znásilňováním. Vždyť jsou to lidé a právě ta příležitost z každého dokáže dostat to nejlepší nebo to nejhorší. Hereckému obsazení bezkonkurenčně vévodí Nicole Kidman, ale slušnou šanci ukázat se má téměř každý z osazenstva a lze těžko říct, že by někdo zaostával. Z onoho davu nejvíce vyčnívá Paul Bettany, ale za vyzdvihnutí stojí taktéž neviditelný hlas vypravěče. Doporučuji dát snímku šanci - je to opravdu sugestivní zážitek. Cynicky krutý režisér a scénárista Lars von Trier sice klade spoustu překážek, které mnohý divák nepřeskočí a zůstane odrazen, ale také ochuzen o pořádnou dávku morality s depresivním nádechem. Dogville není z filmů, které mají zvednout náladu, spíše slouží jako nastavené zrcadlo každému jednotlivci a k úvaze o chování se k bližnímu svému. Jistě, snímek je možná předvídatelný, ale nebude to tím, že v každém z nás dřímá sadista - tím pádem nemá většina lidí problém si domyslet co bude následovat? Nevím jak by film zapůsobil, kdyby byl natočen klasickou formou, ale pokud někomu připadá vycucaný z prstu snad pro dostatečnému zasazení zpět do reality poslouží závěrečné titulky a jejich dobový fotografický podklad. No jo, vždyť Amerika je Amerika a lidé jsou pořád jen ..lidé ..a pořádné svině. 100%. (27.03.2006)

Tak nějak ani pořádně nevím, co napsat. Přitom ale cítím nutkavou potřebu vyjádřit se k právě zhlédnutému filmu i nějak víc než jen hodnocením... Už jenom proto, že celé skoro 3 hodiny jsem se nenudil a s otevřenou pusou jen zíral a žasl, to se mi u podobně dlouhých projektů snad ještě nestalo. Těžko se to dá vyjádřit, ta perfektní a originální forma kulis je tu omýlaná ve většině komentářů a je naprostá pravda, že svůj účel plní víc než dokonale - divák má možnost, co možnost, dokonce povinnost sledovat příběh a postavy a není rozptylován žádnými formálními kudrlinkami. A koneckonců, jak znám Larse von Triera, bude v tom i nějaká ta symbolika. Třeba protiklad těm těžko proniknutelným a na první pohled neviditelným povahám jednotlivých postav či něco podobného. Ale ne, vůbec jsem tu o tom nechtěl psát a hle, půlka komentu zaplněna jenom tím. To hlavní jsou ale samotné charaktery a jejich chování v kontextu příběhu. Jak to na každého zapůsobí a co si z toho odnese, to je na každém osobně. Zde režisér nabízí hodně prostoru pro subjektivní interpretaci a nedivil bych se, kdybych se zeptal deseti různých lidí, kdo je podle nich největší svině, a dočkal se deseti různých odpovědí. Shrnuto a podtrženo, už se rozkecávám nějak moc a nikam to nevede, von Trier nám dal další morální facku se slovy "A poraď si s tim sám!". A já mu to žeru. 95%. (04.01.2008)

Larse von Trier mě po Tanci v temnotách znovu dostal. Když jsem četl o filmu natočeného v jednom "velkém" interiéru, kde jsou domy (resp. jejich zdi) nakresleny na zemi křídou, myslel jsem si, že to bude pouze experiment bez smyslu. Pustil jsem film a hned první pohled kamery z ptačí perspektivy mě přesvědčil o něčem magickém okolo tohoto "průhledného světa". Rozdělení na kapitoly, epilog a hlas vypravěče mi připomínají divadlo. Okolo celého "městečka" je zeď, v noci černá ve dne svítivě modrobílá. Při mlze je všude mlha, když sněží sněží sníh. Je to neuvěřitelné jak to dokáže vtáhnout a za pár minut to budete považovat za něco opravdu výjimečného. Nevím proč, ale neexistence zdí a minimalizace např dolu a hory je opravdu zvláštní, ale přesto krásná. V člověku to může vyvolat pocit naprosté harmonie a sjednocení se s pohledem na takový svět a nebo naprostý opak a zavrhnutí tohoto filmu. Kamera je opět Larsem von Trierem používána naprosto odlišným způsobem než u jiných autorů. Přiblížení na osobu prožívající emocionální zkoušku je stejné jako v Tanci v temnotách. Film vyprávějící o městě kam přijde žena, která dostane šanci tu zůstat, pokud si jí lidé oblíbí. Nikdo nic nepotřebuje, ale postupně začne přibývat hodně práce a lidé začnou "pomocnice" čím dál více využívat. Vede to až ke znásilnění Nicol Kidmanové a postupnému "kdo chce at si zajezdí :". Film velmi silně ukazuje jak lidé začnou využívat lidi, když oni nemají na vybranou. Vydírání, lenost, krutost.... To vše se najde v tomto městečku. Lidé mohou být opravdové ... sviňe... Velmi jsem litoval Nicol Kidman a Toma, který jí stále říkal o nových a nových plánech jak ji osvobodit. Tom je snílek, který se nakonec nechal zmanipulovat a skončil jak skončil(jen řeknu, že skončil jak měl. Závěr jsem osobně velmi očekával a předem odhadl a myslím, že to není problém(a pokud ano asi jsem fakt sadista :)). Úžasné závěrečné nasvícení toho krásného a následně i špatného(" a pak jsem uviděla to trní okolo...."). Perfektní práce se světly a s mikrosvětem na pár metrech čtverečných. Herecké výkony hvězd různé zářivosti jsou skvělé, lidské a věrohodné. Skvělý film o tom jací lidé byli, jsou a budou .... PS: logika a myšlenky hlavní hrdinky byly chvílemi na hranici ignorance.... (06.02.2005)

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)