Dogville

Nádherně brutální kladivo na emoce (hlavně při prvním zhlédnutí) & genialitka, která o lidech vypovídá tolik pravdivě znepokojivého. Herci jsou skvostně autentičtí (v čele s výbornou Nicol a ještě o kus lepším /a samozřejmě hezčím/ Paulem) - a aby taky ne, Mistr Lars jim jistě dával co proto a já před ním a jeho úžasně specifickým "přístupem k věci" jako obvykle smekám. Ať už v kině, a nebo třeba na kapesním počítači, Dogville je neskutečně silný film, který bych doporučila opravdu KAŽDÉMU! Jen ať se oddělí zrno od plev... (04.01.2008)

Vyborny film... Absence jakekoliv vypravy neubrala tomuto filmu nic na pusobivosti. Mesto se nadherne meni z privetiveho prostredi do koncentraku, z dobrotivych lidi se stavaji ryzi svine. Tady teprve vynika herectvi N.Kidman... Zaver filmu = pata hvezdicka-takhle by podle meho gusta mohl koncit kazdy film, nebo alespon vetsina mexickych serialu (vcera kdyz jsem psal ten komentar tak jsem byl snad uplne mimo... takovejch stylistickejch chyb nemivam ani ve slohovce,upravuji) (16.11.2004)

9 / 10 Dogville je veľmi ťažké opisovať - je tak nabitý nápadmi a myšlienkami, úvahami, postojmi a názormi, že nepripravený divák sa môže do tejto spleti číro-čírej geniality ľahko zamotať a beznádejne sa pripraviť o to krásne, sladko-kyslé a oslobodzujúce poznanie, ktoré na neho čaká na konci filmu. Kým sa ale človek dostane až tam, čaká ho strastiplná cesta naprieč ľudskou psychikou, ktorá je rovnako odpudzujúca a skazená, ako krásna a krehká. Nemá zmysel tu vymenúvať všetky klady tohto nekompromisne radikálneho snímku - o Dogville sa nedá písať, musí sa o ňom rozprávať, musí byť príčinou hádok a sporov, vášnivých debát a nekonečných diskusií. Najlepšie pri poháriku sherry s ľadom a s pohľadom upretým na krvavočervený západ slnka. (28.12.2005)

Scénář: Lars von Trier .. Tento film zaujme v mnoha směrech. Už na první pohled vyniká výpravou. A ta je tak minimalistická, že v městečku nenajdete, kromě postelí, stolů či kostelní věže hmatatelné kulisy. Namalované stěny, ulice a domy popsané názvy jak na mapě, neviditelné dveře, dokonce i ten pes je jen štěkající symbol na podlaze. Zkrátka jako v divadle. A mezitím se pohybuje většinou jen šestnáct osob. Tahle jednoduchost je záměrná, má zdůraznit, že hlavním tématem bude jednání postav. Navíc je, díky tomuto postupu, při sledování jedné události možné na dálku sledovat dění v odlehlejší části městečka. Mnoho prostoru pro vyniknutí kamery zde taktéž není a tak kromě pohledu z ptačí perspektivy sledujeme neustále (až) roztřesené záběry postav, detailní záběry tváří apod. Tím nejpodstatnějším je tu ovšem příběh a jeho sdělení. Není sice tak propracovaný, jak by na více než dvouhodinovou stopáž mohl být, ale i tak má své působivé kouzlo. Grace, krásná, milá, obětavá a hodná žena v nesnázích se na útěku před gangstery dostane do zapadlého městečka Dogville. Obyvatelé jsou nejprve v rozpacích, ale pak projeví svoji lidskost a ženě pomohou. Jak kapitoly příběhu plynu, začnou obyvatelé projevovat i zbylé lidské vlastnosti a na plno ukáží svoji schopnost manipulace s někým v nesnázích doprovázených vydíráním, týráním či znásilňováním. Vždyť jsou to lidé a právě ta příležitost z každého dokáže dostat to nejlepší nebo to nejhorší. Hereckému obsazení bezkonkurenčně vévodí Nicole Kidman, ale slušnou šanci ukázat se má téměř každý z osazenstva a lze těžko říct, že by někdo zaostával. Z onoho davu nejvíce vyčnívá Paul Bettany, ale za vyzdvihnutí stojí taktéž neviditelný hlas vypravěče. Doporučuji dát snímku šanci - je to opravdu sugestivní zážitek. Cynicky krutý režisér a scénárista Lars von Trier sice klade spoustu překážek, které mnohý divák nepřeskočí a zůstane odrazen, ale také ochuzen o pořádnou dávku morality s depresivním nádechem. Dogville není z filmů, které mají zvednout náladu, spíše slouží jako nastavené zrcadlo každému jednotlivci a k úvaze o chování se k bližnímu svému. Jistě, snímek je možná předvídatelný, ale nebude to tím, že v každém z nás dřímá sadista - tím pádem nemá většina lidí problém si domyslet co bude následovat? Nevím jak by film zapůsobil, kdyby byl natočen klasickou formou, ale pokud někomu připadá vycucaný z prstu snad pro dostatečnému zasazení zpět do reality poslouží závěrečné titulky a jejich dobový fotografický podklad. No jo, vždyť Amerika je Amerika a lidé jsou pořád jen ..lidé ..a pořádné svině. 100%. (27.03.2006)

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)