Zelená karta

Peter Weir a romantická komedie, to je spojení sice nečekané, ale fungující stejně dobře jako ostatní jeho filmy. Jinak řečeno: mnohem lépe než drtivá většina tohoto žánru. Kromě scénáře, režie a ústřední herecké dvojice si ještě zaslouží zmínku hudba, která tu má také důležitý prostor – od Zimmera přes Mozarta a Enyu až k africkému bubeníkovi s plastovým kbelíkem. (21.05.2015)

Na adresu tohoto filmu nemůžu říct naprosto nic špatné, ode mne dostal plných pět hvězd a to zejména proto, že to co předvedla ústřední dvojice, byla naprostá herecká dokonalost, samozřejmě bráno tak že se jedná o komedii, která má primárně pobavit, ale má i svůj hluboký lidský podtext! Byl jsem strašně rád, že jsem na tento film narazil, protože se mi dlouhá léta různými osudovými okamžiky vyhýbal a viděl jsem ho, až po obrovské spoustě televizních repríz. Nadšení bylo oprávněné a proto je mé hodnocení, alespoň podle mě zcela na místě! (05.01.2015)

Až někdy budu mít opravdu hodně volného času, zahraji si hru "najdi deset rozdílů". Dám si přetěžký úkol a ty rozdíly budu hledat v amerických romantických komediích. Zelená karta radostně zachovává kliošoidní téma: nejdříve se nechtějí, potom se poznají a pak se chtějí. Ach jo, kdyby tvůrci aspoň přeházeli pořadí. I změna na úkor srozumitelnosti by byla žádoucí. Ale nic. Jako vždy sympatická hlavní dvojka, občas mírně humorná situace a závěr naštěstí není až takový hepáč. (09.12.2012)

Pět hvězdiček nedávám ani tak pro kvalitu snímku, která určitě neni stoprocentní, jako spíš pro nespornej přínos žánru. Weirova Green Card je patrně nejmíň lacinou romkom, s kterou jsem měl tu čest, což mu zároveň s klidem na srdci přiznávám coby hrdej curtisovec. Čili "vyznavač" jaksi protisměrnýho postupu při (zde trpělivym, pečlivym) budování vztahu mezi hlavními hrdiny, (zde nesmírně dynamickym) rozvíjení a posouvání postav či psaní (zde sympaticky zamlžený) pointy ... Weir na to šel zkrátka úplně jinak. A díky skvělýmu Gérardovi, kterýmu se role musela psát na tělo, i tradičně ohromující Andie si pak člověk ani tolik nevšímá tý trošku aktivistický rétoriky (jakožto další dimenze Weirova neotřelýho přístupu), která tenhle "přezelenalej" film doopravdy špikuje skrz naskrz. (22.12.2013)

To už bude skoro 30 let, co jsem na tom byl v letním kině? No teda. Ale pořád jsem si pamatoval parádní klavírní scénu (kterou si pak podobně Depardieu zopakoval v Táta nebo milenec). Taková milá romantická komedie, ne přímo k zasmání, ale k nemizícímu úsměvu na tváři, z doby, kdy se osmdesátky lámaly do devadesátek. A k tomu výborná Enya jako hudební podkres. Kdo by si nepamatoval Monticello? (16.10.2019)