Na Větrné hůrce

Jsou filmy, u kterých status klasiky nechápu, a tohle je jistě jeden z nich. Obecně se má za to, že se jedná o nejzdařilejší adaptaci románu Emily Brontë (viz obsah nebo zdejší komentáře), ale pokud to někdo tvrdí, četl vůbec tu knihu? Postavy, které v ní tolik milujeme, tady v podstatě chybí. Heathcliff je démon, zlý člověk, který by pro svou lásku (vášeň?) vyvraždil celý svět. Nikoli gentleman, co s pláčem opakuje u Cathyna smrtelného lože, jak moc ji miluje. ,,Heathcliffe, odnes mě k oknu! Chci naposledy vidět vřesoviště!" A do toho tklivé smyčce. Považuji to za zradu na fascinujícím románu - fascinujícím, protože temném, drsném, nesentimentálním... Zde všechny složky působí jedním směrem k co největšímu sentimentu - romantické lokace snímané idylickou kamerou, dojemná hudba i nesnesitelně vykulené oči Merle Oberon. ,,I am Heathcliff", klíčová věta celého díla, je pro mě větou niternou, bolestivou, zašeptanou. A ne vykřiknutou za úderu blesku jako když se zrodí Frankensteinovo monstrum. Poslední záběr, v němž duchové hrdinů odcházejí ruku v ruce do nebíčka už je pak jen třešničkou. Nevadí mi zas až tolik, že Wyler příběh zjednodušil, osekal, spoustu postav vyhodil. Ale dost mi vadí, že vrstevnatý román zploštil do příběhu "Cathy má ráda Lintona, ale když se zrovna v okolí objeví Heathcliff, má radši jeho". (20.08.2019)

Klasické hollywoodské melodrama z dob dávno minulých. Spolupráce všestranného Wylera s herecky vždy dokonalým Olivierem vyšla na jedničku, stejně jako zachycení magicky nádherného místa vřesovišť, kde jako by se čas zastavil a trpělivě vyčkával, až v něm dvě osudem spojené duše naleznou to, po čem celý život toužily. 9/10 (21.01.2010)

Nádherné zpracování krásného příběhu, kterému vévodí skvělé herecké výkony v hlavní roli s Laurencem Olivierem, jenž již v poměrně mladém věku dokazuje, jak je zralým hercem, který je perfektně vybavený přesně pro tyhle charakterní postavy. Vidět ho na jevišti muselo být úchvatné, ale i ve filmu je to paráda. Ještě že se snímky zachovávají. (28.08.2014)

Akosi tejto Bronteovej melodráme nemôžem prísť na chuť. Nech ju sfilmuje hoc aj ten najlepší režisér a zahrajú prvotriedni herci, stále mi to pripomína telenovelu. Raz sa ľúbia, potom nie, potom zase hej a zase nie. Neskutočné obraty v chovaní postáv, že neviete či im fandiť alebo ich nenávidieť a ten tragický koniec vo mne vyvolal skôr úsmev. (04.11.2018)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)