Gustav Nezval

Gustav Nezval byl prototypem přitažlivého muže s tváří aristokrata, sportem vypěstovanou postavou, s příjemným hlasem a chováním gentlemana. Proto také nikdy nemluvil o své tajné lásce s Jiřinou Štěpničkovou, ale zároveň ji nikdy nepřestal hájit, když byla odsouzená za pokus o útěk z republiky. Možná tím spíš se mu posléze protivily role romantických milovníků, které ho kdysi proslavily. Rodinu by ale nikdy neopustil, jeho žena byla velmi tolerantní.

Ten muž má v sobě velké tajemství a kouzlo, musely si říkat divačky, které ho hltaly v přítmí protektorátního kina, když sváděl jako černý myslivec nezkušenou, ale živelnou a temperamentní Viktorku (Jiřinu Štěpničkovou) v Čápově filmu BABIČKA (1940). Ještě víc s ním musely cítit, když ho ve filmu  MASKOVANÁ MILENKA (1940), trápila Lída Baarová  jako baronka Lenka Rossetti, která několik let zkoušela jeho věrnost, než mu dovolila, aby poznal její pravou tvář bez masky. S Jiřinou Štěpničkovou se pak opět potkal ve Fričově filmu MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA (1940), a to už její vášni nemohl odolat ani mimo kamery.

Kdo si dnes umí představit atmosféru roku 1940 v Praze? V těch pohnutých časech se točily hlavně silně vlastenecké anebo romantické a sentimentální filmy. Vášně pak z plátna snadno přecházely do života. Lidé vítali každou příležitost, aby si odlehčili a pobavili se. Když režisér Otakar Vávra točil s Nezvalem a Baarovou MASKOVANOU MILENKU, byl konec srpna a ulice sálaly horkem. On však potřeboval třeskutou zimu a sníh. Vybral si jednu z nejkrásnějších pražských barokních staveb  - letohrádek Amerika - a tam, na Karlov, nechal navézt tuny sádry a vaty a blýskavý naftalín, aby proměnil celé okolí ve sněhové království. Tisíce lidí pak postávaly před letohrádkem a v jeho okolí, aby alespoň koutkem oka zahlédli hlavní hvězdy.

Podobně Gustav Nezval okouzloval jako nadporučík Varga krásnou Martu (Hanu Vítovou), o kterou ve skutečnosti vůbec nestál, v NOČNÍM MOTÝLOVI (1941) Ve Slavínského komedii MUŽI NESTÁRNOU (1942) zase lámal srdce jako záletný lesní Jan Perner. Nemůžeme se divit, že se herec stal zbožňovaným idolem. Na jeho filmy se stály fronty, při autogramiádách vznikaly tlačenice. Jeho dopisní schránka se plnila milostnými psaníčky a básničkami. Jenže jaký byl skutečný Gustav Nezval, když svlékl kostým? Narodil se v roce 1907 v Brně-Řečkovicích jako jediný syn zámečníka Františka Nezvala a zbožné paní Aloisie, která z něj chtěla mít kněze. Jenže on se zhlédl v herectví. Záhy se přidal k řečkovickým ochotníkům a zkoušel si s nimi první etudy. Byl také náruživý člen Sokola. Nejenže rád cvičil, ale pomáhal stavět i základy místní sokolovny. Když mu bylo devatenáct let, přihlásil se do konkurzu na místo eléva v Národním divadle, a šéfu činohry K.H.Hilarovi se tak líbil jeho zvučný hlas a urostlá figura, že ho přijal. Pak teprve šel na vojnu a potom do divadel v Ostravě a v Brně.

Od roku 1942 byl členem Městských divadel pražských, jejichž hlavní scéně, vinohradskému divadlu, zůstal věrný až do penze. Mezitím se na přelomu let 1934 a 1935 seznámil s půvabnou a nadanou tanečnicí Trudi Nortenovou, občanským jménem Gertrudou Nettlovou, která tančila v souboru divadla D 34. Vzali se v červenci 1937, Trudi se pak vzdala kariéry a věnovala se rodině. Během války se jim narodili dva synové, Petr a Jiří. Gustav byl vzorným otcem a nikdy by rodinu neopustil. A Trudi byla tolerantní. Jedině tak spolu mohli zůstat až do chvíle, kdy Trudi odvedla smrt. Přátelé viděli, že si Gustav Nezval s Jiřinou Štěpničkovu rozumí především proto, že je spojoval smysl pro humor, záliba ve sportu a zanícenost pro herectví. Sám měl za čas po krk svých postav milovníků a chtěl se přehrát do charakterních rolí. A už vůbec odmítal poslouchat, že je největším krasavcem českého filmu. Po válce se to vyřešilo samo. Úplně jinou příležitost dostal ve filmu MUŽI BEZ KŘÍDEL (1946), pak si ještě zahrál NIKOLU ŠUHAJE (1947), a dál ho čekaly už jen malé roličky v dobově poplatných snímcích. Navíc, když se začal angažovat za propuštění Jiřiny Štěpničkové z vězení, kam byla soudem poslána na základě zinscenovaného útěku přes hranice, bylo jasné, že Nezvalovi už nikdo velkou roli ve filmu nenabídne.

Na další řadu let byl nežádoucí a mohl být rád, že vůbec smí zůstat členem souboru vinohradského divadla. Nezdá se ale, že by se tím přehnaně trápil. Našel si docela obyčejné koníčky. Rád četl, poseděl s kolegy ve vinárně, s oblibou a dobře vařil a ve volných chvílích se věnoval pěstování okurek, rajčat, jahod a dalších plodin na zahrádce na Trojském ostrově. A sport, kterému se kdysi věnoval aktivně, ho pak bavil alespoň na televizní obrazovce. V roce 1985 si zlomil nohu v krčku. Dali mu endoprotézu , ale pak už měl problémy s chůzí. O to víc za ním chodili přátelé domů, mezi nimi i hráči šachu. Nezval byl totiž bravurním šachistou a málokdy vyšel z mače jako poražený.

V roce 1997 slavil 90.narozeniny. Stejné jubileum měla jeho domovská scéna - Divadlo na Vinohradech. Byla to velká sláva a Nezvalovo poslední vystoupení na jevišti. Opíral se o dvě berle, ale vychutnal si, jak celé hlediště povstalo a zůstalo stát a všichni tleskali a nepřestali, dokud si on sám nesedl. Posledním filmovým vystoupením pak pro něj byla o rok později výrazná role starého sedláka Štveráka ve snímku JE TŘEBA ZABÍT SEKALA. Roli dotočil a vzápětí zemřel v poklidu domova na selhání srdce. Jeho hrob byste ale hledali marně, nechal se rozprášit.

Cucina_Rc