Martin Frič

„Když jsem několik dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna.“

Toto jsou slova jednoho z našich nejplodnějších a nejlepších režisérů, Martina Friče. Narodil se 29. března 1902 v Praze. Do konce světové války užíval umělecké jméno Mac Frič. Po studiích na nižší reálce a uměleckoprůmyslové škole se začal místo letadlům věnovat umění. Vystupoval v kabaretu Červená sedma, v Revoluční scéně, v Rokoku atp. Opustil Prahu a v Bratislavě se stal jedním ze spoluzakladatelů nočního kabaretu Moderna. Po roce se však vrátil do Prahy a pokračoval ve svoji dráze kabaretního herce.

Od roku 1928 byl ženatý s herečkou Suzanne Marwille (1895 – 1962) a vyženil s ní dvě dcery Martu Fričovou (1914 – 1993) a Evu Fričovou (1926 – 2000), které přijaly jméno svého otčíma (z Marty se později stala herečka). K filmu se Martin Frič dostal přes navrhování plakátů (poprvé k filmu DÁMA S MALOU NOŽKOU).

Přes kreslení reklam, malování staveb, práce v laboratoři, psaní scénářů (tím prvním byl pro film PROČ SE NESMĚJEŠ), práce kameramana a hraní epizodních rolí v několika němých snímcích se dostal až k filmové režii. Jeho režijním debutem byl němý snímek PÁTER VOJTĚCH (1928), ve kterém hrál on sám, i jeho manželka Suzanne Marwille. Ta také hrála ve zbylých třech Fričových němých snímcích (VARHANÍK U SV. VÍTA, CHUDÁ HOLKA, VŠE PRO LÁSKU).

V roce 1931 režíroval se svým učitelem a přítelem Karlem Lamačem české i německé verze komedií s Vlastou Burianem ON A JEHO SESTRA a TO NEZNÁTE HADIMRŠKU a německý film DER ZINKER (UDAVAČ). Po krátké stáži ve francouzských ateliérech zrealizoval v Praze svůj první samostatný zvukový film DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1931) se Sašou Rašilovem v hlavní roli.

Frič pokaždé točil řemeslně zvládnuté filmy a vždy umělecky na vysoké úrovni. Hned od začátku točil s našimi předními herci a komiky: Vlastou Burianem (ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC, POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI, REVIZOR, U SNĚDENÉHO KRÁMU, TŘI VEJCE DO SKLA, BARON PRÁŠIL a KATAKOMBY), Werichem a s Voskovcem (HEJ – RUP!, SVĚT PATŘÍ NÁM), Hugo Haasem ŽIVOT JE PES, POSLEDNÍ MUŽ, MAZLÍČEK, AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK, JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ, ULIČKA V RÁJI, MRAVNOST NADE VŠE), Růženou Naskovou (TETIČKA), Natašou Gollovou, Oldřichem Novým a Hanou Vítovou (ADVOKÁTKA VĚRA, KRISTIÁN, EVA TROPÍ HLOUPOSTI, HOTEL MODRÁ HVĚZDA, ROZTOMILÝ ČLOVĚK, VALENTIN DOBROTIVÝ), Ellou Nollovou (MUZIKANTSKÁ LIDUŠKA, EXPERIMENT), Františkem Smolíkem (POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ nebo PRSTÝNEK) či se svoji ženou Suzanne Marwille (SESTRA ANGELIKA, POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI, HORDUBALOVÉ) atd.

Úspěch měly také jeho nadprůměrné komedie ze studentského prostředí (ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! a CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE). Za druhé světové války byl přinucen natočit dva německé filmy DER ZWEITE SCHUß (1943) a DIR ZULIEBE (1944).

Ihned po skončení druhé světové války dokončil, za okupace roztočenou, detektivku 13 REVÍR (1946) s Jaroslavem Marvanem v hlavní úloze. Ihned nato natočil komedii ČAPKOVY POVÍDKY (1947), parodii na červenou knihovnu PYTLÁKOVA SCHOVANKA ANEB ŠLECHETNÝ MILIOÁŘ (1949), dobovou komedii POLIBEK ZE STADIONU (1948), budovatelské drama ZOCELENÍ (1950), komedii BYLO TO V MÁJI (1950) či okupační drama PAST (1950). Další rok stvořil dvoudílnou komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) s Janem Werichem v hlavní dvojroli a životopisný film TAJEMSTVÍ KRVE (1953) o Karlu Janském, objeviteli krevních skupin. Ministr kultury Zdeněk Nejedlý Fričovi za CÍSAŘOVA PEKAŘE udělil dvouletý distanc. Během této doby režisér natáčel pouze dokumenty. Na začátku padesátých let Fričovi patřila také jedna z filmových výrobních skupin na Barrandově (vyrobila například film DOVOLENÁ S ANDĚLEM).

V pozdějších letech Frič vytvořil satiru ZAOSTŘIT, PROSÍM! (1956), drama PSOHLAVCI (1955), komedii NECHTE TO NA MĚ (1955), drama DNES NAPOSLED (1958), pohádky PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU (1959) a DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959), komedii KRÁL KRÁLŮ (1963), dramata HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK (1964), LIDÉ Z MARINGOTEK (1966) a kriminální komedii PŘÍSNĚ TAJNÉ PREMIÉRY (1967). Posledním Fričovým snímkem byla hořká komedie NEJLEPŠÍ ŽENSKÁ MÉHO ŽIVOTA (1968). Fričovým snem bylo natočit film LIDICE o smutném osudu této vesnice.

Martin Frič se také zasloužil o rozvoj slovenského filmu, když na Slovensku natočil film JÁNOŠÍK (1935) a spolurežíroval první celovečerní slovenský film VARÚJ! (1947). Na svém kontě má také řadu různých dokumentů (X. VŠESOKOLSKÝ SLET, SPARTAKIÁDA, MLADÉ DNY, MISTŘI ZIMNÍCH SPORTŮ, PÍSEŇ SVOBODY, OBRÁNCI VLASTI, MLÁDÍ NAŠÍ VLASTI, BYLO NÁS 120 000, EMAN FIALA, THEODOR PIŠTĚK, NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ RŮŽENA NASKOVÁ, ZASLOUŽILÁ UMĚLKYNĚ TEREZIE BRZKOVÁ atd.).

Od šedesátých let často jako režisér spolupracoval s československou televizí. Režíroval různé televizní inscenace (MEDVĚD, NÁMLUVY, MALÁ NOČNÍ POVÍDKA: O ŠKODLIVOSTI TABÁKU, SLZY, KTERÉ SVĚT NEVIDÍ, OBRAZ, ODSOUZENÝ Z PINKTOWNU aj.) a zábavné pořady.

Na svých snímcích se podílel také jako, scenárista (ŽIVOT JE PES, HER – RUP, AŤ ŽIJE NEOŽTÍK, MRAVNOST NADE VŠE atp.), střihač (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK, ŽIVOT JE PES, ANTON ŠPELEC, OSTROTŘELEC, REVIZOR, U SNĚDENÉHO KRÁMU, MAZLÍČEK, AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK, JÁNOŠÍK nebo HRDINA JEDNÉ NOCI) či návrhář titulků (HRDINA JEDNÉ NOCI, VZHŮRU NOHAMA).

Je nutné ještě uvést režisérovy herecké výkony: hrál truhláře (VENOUŠEK A STÁZIČKA), mladíka (PROČ SE NESMĚJEŠ, OKOVY, NEMODLENEC), zpěváka (TU TEN KÁMEN), lékaře (BÍLÝ RÁJ), Turka ve vazbě a reportéra (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), poručíka Vrtěla (DŮM ZTRACENÉHO ŠTĚSTÍ), novice (PÁTER VOJTĚCH), detektiva Sherlocka Holmese (LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE), bojácného kancelistu (FUNEBRÁK), filmaře (SVĚT PATŘÍ NÁM). Výjimečně jako herec účinkoval v dokumentárních snímcích (TOVÁRNA NA ILUZE, NĚMÝ SVĚDEK), v televizi (seriál KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA nebo zábavné pořady, např. CIGARETA MACA FRIČE) a v rozhlase.

Za své umělecky kvalitní dílo obdržel Martin Frič celou řadu ocenění. Za režii filmů KRISTIÁN a ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! získal Národní cenu (1939). Film ČAPKOVY POVÍDKY se dočkal ocenění na mezinárodním festivalu v Benátkách (1947). Za film ZOCELENÍ získal Cenu boje za sociální pokrok na MFF v Karlových Varech (1951), Národní cenu (1950) a Státní cenu (1951) za režii, Státní cena II. Stupně (1951) mu byla udělena za režii filmu BYLO TO V MÁJI, v soutěži k 20. výročí ČSSR (1965) byl obdařen Hlavní cenou k filmu HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK. Z dalších oficiálních vyznamenání je třeba připomenout Řád republiky (1955), tituly Zasloužilého umělce (1962) a Národního umělce (1965).

Zajímavostí je, že měl Frič od lékařů zakázáno pít, měl totiž rakovinu. Prý by ho mohla jediná sklenka zabít. Traduje se, že když 21. srpna 1968 naší hranici překročila okupační vojska Varšavské smlouvy, tak ještě v noci spáchal sebevraždu – napil se svého oblíbeného koňaku o něco víc a druhý den ho našli v bezvědomí. Byl odvezen do pražské krčské nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel ve věku šedesáti šesti let. Svoji milovanou ženu Suzanne Marwille přežil o šest let. Dodnes je řazen (spolu s Přemyslem Pražským, Gustavem Machatým, Karlem Lamačem, J. S. Kolárem, Václavem Binovcem, Vladimírem Slavínským, Miroslavem Cikánem a Otakarem Vávrou) mezi průkopníky československé kinematografie a mezi nejlepší české režiséry první (a částečně i druhé) poloviny 20. století.

Jaroslav "krib" Lopour