Světla páteční noci

Když vezmete klasický sportovní film se vším, co k němu patří, většinou vám vyleze lehce nadprůměrný zážitek plný klišé, ale zároveň zatnutých pěstí! Světla páteční noci jsou ve všech ohledech lepší, silnější, zajímavější, ale pevně se držící žánrových hranic!...Skvělá kytarová muzika ve vrcholných okamžicích! (29.03.2008)

I po šestnácti letech Bergovo sportovní drama uspěje, byť už ve své době a i poté bylo překonáno. O příběh se autor moc opřít nemůže, protože ten je plný klišé a patosu, i když je pravda, že třeba samotný závěr nebo losování korunou o to, kdo postoupí do play-off, jsou nečekané a osvěžující. Největší devízou Petera Berga jsou samotné zápasy, kterým nechybí adrenalin, mají potřebný náboj a natočeny jsou přehledně a některé zákroky až syrově a bolí i diváka, což je jedině dobře. Navíc je doplňuje povedený a řízný soundtrack, který jim dodává ještě zvláštní náboj. Hodně příjemné je i obsazení dodnes ne tak známými herci, kteří zajistí určitý pocit autenticity a divák si tak do poslední chvíle není jistý, kdo se stane hlavní hvězdou týmu. Jedinou výjimkou je Billy Bob Thornton, který je velmi dobrý a navíc na sebe nestrhává veškerou pozornost. Hvězdičku ubírám za přece jen pomalejší rozjezd, již zmíněná klišé a také za to, že pro evropského diváka je americký fotbal přece jen něco vzdálenějšího, takže chvíli trvá, než ho film zcela strhne. 70 % (22.03.2020)

Další a tentokrát ne tolik výrazné sportovní drama podle lehce upravených skutečných událostí co mě opravdu chytlo. Ono tu totiž ani tolik nejde o ty skutečné události nebo úspěchy týmu, který film představuje (protože žádné nejsou) a ani tolik nejde o americký fotbal. Po většinu času se sice něco děje na hřišti, ale hlavním účelem filmu jsou osudy jednotlivých hráčů a především tam jde o že pro většinu z nich je fotbal jediná šance jak se dostat na univerzitu díky stipendiu a dostat se tak ze zablešené díry někde uprostřed Texasu. Dále mě fascinuje kolik lidí sleduje i ne tolik významná utkání studentů, tolik lidí u nás nechodí na žádný sport. (14.08.2012)

Nezajímá mě americký fotbal. Nedívám se na něj. Skoro neznám ani jeho pravidla. Nemám rád podobné "lidské" příběhy, jak se nějací kluci ze zapadákova v Texasu vypracují až do státního finále. Nemám rád klišé a patos. Proč se mi ale Friday Night Lights líbí? Odpověď je jednoduchá. Peter Berg umí. Jeho styl je vskutku zarážející a vizuálně vypiplaný, a to nemluvím jen o dynamicky zachycených zápasech, kde do repráků hrajou ty největší pecky a střídají se tu zrychlené a zpomalené záběry, u kterých musí srdce akčního nadšence plesat. Dokáže obdivuhodně dostat z herců a diváka velkou porci emocí, ač se jedná o okamžiky, které jsou už tak nastokrát provařené v jiných filmech. O cti, budoucnosti, přátelství, vítězství, rodině, však to znáte. Ale zde nepůsobí za žádnou cenu vyumělkovaně. O co víc věcí o nich zjistíme, tím si uvědomíme, co pro ně znamená vítězství. Proto taky divák je nevídaně napjat při scénách zápasu a za každou cenu jim fandí, i když mu ten sport absolutně nic neříká. Za Berga palec nahoru, že dokázál obyčejné sportovní drama povýšit na testosteronovou "akční" jízdu okořeněnou výrazným sociologickým podtextem. Zní to divně, ale budiž. Ke konci jsem měl totiž podobné pocity jako při závěru filmu Americké Graffiti. Byli mladí, hráli fotbal, pak fotbal skončil, stáli na prahu dospělosti a každý šel svou cestou...ať už to tak chtěli nebo ne. (12.07.2009)

Přesných 70%. Do půlky je to jen žánrový průměr, od půlky strující jízda za vítězstvím a slávou. Film se sice inspiruje skutečnou událostí, ale místy jsem přeci jen zapochyboval o autenticitě této jinak povedené filmové výpovědi. Za slabší první půlku a absenci silnějších momentů tak nakonec dávám tři, ale zklamán nejsem. (03.04.2009)