Obsluhoval jsem anglického krále

Celkem vydařená komedie od Jiřího Menzla na motiv knihy B.Hrabala. Určitě zábavnější než Ostře sledované vlaky (i když tam to moc vtipný nemá být). Nicméně se určitě radši podívám na tento kousek. Děj na sebe nápaditě navazuje a prolíná se se současností. Jednou za 2 roky se to dá zhlédnout. :-) 60% (21.06.2008)

musím se přiznat, že Hrabalovu tvorbu jsem nikdy nemusela... takže jsem ani nečekala že by se mi film mohl líbit.. když tedy začínal.. Kaiserova první věta mě usadila a říkala jsem si, že by to nebylo tak hrozný... ale jak moje nadšení rychle začalo... tak zase rychle skončilo.. střídání scén, kde se hemžili jen samý nahý ženský, politici, Němci a pořád jen prachy a prachy.. mě nikterak nezaujmulo.. a vrcholem mé trpělivosti bylo svatební noc... nevěděla jsem jestli se mám smát nebo začít házet rajčata.. sice film měl i své světlé stránky.. ale ty můj názor moc neovlivňili... to co jsem očekávala se naplnilo... nijak ale tento film neodsuzuju... možná že časem se můj vkus změní.. ale bohužel nyní to šálek mého čaje není ;) (04.04.2009)

Menzel se vrátil za kameru, aby ukázal další tvář lidskosti. Jenže zapomněl, že když v jeho dřívějších výletech fungovala, bylo to díky upřímnosti a ne díky tomu, že se naivní hrdina s pitomým úsměvem protlouká světem falše - aby se v něm nakonec začal sám s radostí rochnit. Režisérova libůstka v adaptování jasně daných figurek, která tak dokonale funguje v Postřižinách, tentokrát fatálně selhává ve chvíli, kdy se z Krále začne stávat pokus o něco víc. Ten totiž nevyhnutelně vyzní zcela hloupě. Češi jsou buď zbabělci nebo ublížení vlastenci, Němci nežijí ničím jiným než oddaností Hitlerovi a když už přijde Vítězný únor, nesmí chybět usměvaví komunisté, kteří přece chtějí vše rozdělit lidu. Copak může být něco polopatičtější, než právě tyto figurky? V takových chvílích mizí z tváře poslední úsměv, který pramenil z toho, že když už nedostanu pořádný příběh, alespoň je vinoucí nit ověšena mnoha pokusy o "milé výjevy ze života". Bohužel těch pasáží, kdy se neděje zhola nic a skupinka bodrých obtloustlých pánů mlsně kouká na polonahou slečnu, je moc. Tak moc, že se z Menzelova plánovaného kariérního vrcholu stává občas až mučení a důkaz, že u kvalitativního dna českého filmu se může ocitnout opravdu kdokoli. (19.10.2008)

Mně se to všechno dost dobře nezdá. Tak nízké hodnocení tak dobrému filmu řekl bych dost škodí. Sice jsem zde měl dlouhou dobu pětihvězdičkovou dardu, kterou né a né setřást až jsem se jednou (pár měsíců, potom co jsem film viděl) rozhodl pro rezolutní čtyřhvězdičkový zákrok. A taky napořád. Pan Menzel sice natočil hezký film, jen je trochu zvláštní tím jak je zmatený. Není špatný, to určitě né, jen mám takový pocit, že se například Postřižinám nedá rovnat co se kvalitou textu, hlavně textu týče. Sice je to expert přes Hrabala, ale čeho je moc, toho je příliš. A i samotný Jiří Menzel to věděl a čekal dlouhou, předlouhou dobu než se odhodlal něco takového jako je právě tento film natočit. Sice jsem knihu nečetl, zatím, pouze viděl film, ale i tak jsem spokojen. Závěrečnou scénou s Kaiserem mi to všechno trochu spadlo do stojatých vod, ale bez ní by to prostě nemohlo být ono a jinak by se to vyřešit ani nedalo. Tak si tento film pamatuju ne jako ten, který se opravdu povedl, ale ten, který zaznamenal jako jeden z mála větších úspěch ve světě než tady a to je pro pána autora veliká škoda. Ale co naplat, jedinou roli hodnou zapamatování je nejspíš vrchní Martin Huba. Ten se mi tam jediný opravdu hodil. Samotný Jan Dítě v podání Ivana Barneva je sice hezký nápad, ale experimentů v tomto filmu je opravdu požehnaně. (17.01.2007)

I když už to není vrcholný tvůrčí Menzelův počin a zcela jistě se tenhle snímek nezapíše mezi skvosty domácí kinematografie, stále ještě zůstává Menzelova adaptace jednoho ze stěžejních Hrabalových textů velice nadprůměrnou a v kontextu české kinematografie po roce 1989 dokonce jednou z nejlepších (teď ovšem nutno dodat bohužel). I přes věci vysloveně nepovedené (významový odklon od literárního textu - není tu patrný přerod člověka, nepopsané tabulky, tabula rasa {Dítě = nomen omen - jméno znamení}, na nějž svět a dějiny, jimiž jako loďka z kůry lehounce proplouvá, postupně zapisují vrstvy zkušeností a počitků, které postupně transformují jeho osobnost až do stadia filosofa života, moudrého muže solitéra, jenž vyrovnán s životem, rozumí a ví...; překvapivě se ovšem ve snímku objevují nepodařené a hodně laciné momenty, např. téměř všechny počítačové animace (zvláště pak letící známky a bankovky), což v Menzelových filmech dříve nebývalo, přesto se ale jedná o milý, osobitý snímek, který sice často balancuje na hranici poetiky kýče, ale nikdy do ní nesklouzne. Naštěstí... (i když ten závěrečný pivařský hold Bohumilu Hrabalovi vůbec do intencí filmu nezapadá a pro neznalé autobiografického kontextu se dá interpretovat jen jako laciná pijácká vášeň Čechů) (06.03.2007)