Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Martin ŠáchaHudba:
Aleš BřezinaHrají:
Lenka Vlasáková, Milan Mikulčík, Martin Huba, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Anna Šimonová, Petra Hřebíčková, Martin Schulz, Ladislav Chudík (více)Obsahy(2)
Psychiatr Pavel Josek se těší uznání nejen ve své profesi, ale i v širší společnosti. Je totiž bývalým disidentem, signatářem Charty 77, který po boku své ženy snášel šikanování ze strany komunistické Státní bezpečnosti. Nyní se chystá převzít Cenu paměti národa a poskytuje rozhovory do dokumentárního filmu. Jeho zeť Luděk, jenž na dokumentu pracuje jako zvukař, se v rodině cítí jako méněcenný. Proto jej nenechá chladným Joskova složka z estébáckého archivu, kterou jeho kolegové získají. Vyplývá z ní, že Josek počátkem sedmdesátých let naopak s StB spolupracoval. Jako mladý psychiatr donášel na nadějného sochaře Bořka, který byl jeho sokem v lásce a který se nakonec nechal vyštvat z rodné země. Pro všechny členy Joskovy rodiny, včetně těch, kteří v inkriminované době nebyli na světě, tak nastává těžké období. Tím spíše, že každý má svůj úhel pohledu na to, co se odehrálo. Své k tomu může povědět i bývalý pracovník StB Kafka, jenž měl kdysi oba mladé muže na starosti a nyní si užívá klidného důchodu… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (746)
Hřebejk s Jarchovským se (alespoň protentokrát) konečně vykašlali na svoje předchozí z řady nevybočující rádoby hořké komedie a stvořili regulérní seriózní drama. A jaké! Účtuje se zde s tíživou minulostí, a to způsobem, který se dá těžko odmítnout - bez zjednodušujícího dělení na dobré a zlé, s velkou mírou pochopení (a lidskosti) a bez jednoznačných ortelů. Populární tandem poprvé snad od MUSÍME SI POMÁHAT předvádí komplexní filmový zážitek, v němž obsah nevítězí nad formou a naopak. Hudba, kamera (syté barvy, precizní záběrování) a samotné režijní vedení jsou na "přinejmenším" evropské úrovni. Minimálně stejně dobře (nebo spíš ještě líp) je na tom scénář, jenž sice ve své první třetině působí ještě poměrně "nejistě" v ujasnění si hlavního tématu (a s tím souvisejících vztahů mezi postavami), ale když už dojde na očekáváný zvrat, jede vše už téměř bezchybně. Zejména rozhovor s bachařem (pochybuji, že Ladislav Chudík ještě někdy dostane podobně lahůdkovou hereckou příležitost) a i přes svou afektovanost velmi strhující hádka v lese patří mezi to nejsilnější, co mi česká kinematografie nabídla za hodně dlouhou dobu. Jen houšť obdobně zdařilých ambiciózních projektů, které nejsou ani trochu "uchcané", prvoplánově líbivé a dějově (a i myšlenkově) impotentní. 80 - 90 % ()
Tohle drama je nezvykle hořké, chvílemi se pousmějete, chvílemi povzdechnete. Pokládá spoustu otázek, na které si musíme odpovědět sami cestou z kina – což je dobře, filmy, které v divákovi vzbudí úvahy nad vážnými událostmi jsou vždy přínosné. Neříkám, že kvalitní. Jistě že má Kawasakiho růže své mouchy. Pojednává ale o tématu, které si o zfilmování vyloženě říkalo. A to zfilmování se panu Hřebejkovi překvapivě povedlo. ()
Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. ()
Největší hvězdou filmu byl pro mne do nedávna naprosto neznámý (až do uvedení jeho 13. komnaty v ČT) slavný český fotograf Antonín Kratochvíl. Ten všechny "profesionální" herce s přehledem strčil do kapsy a hrál si to podle svého se svým přirozeným kouzlem. Klobouk dolů před Martinem Hubou, který jako jeden z mála Slováků má téměř dokonalou češtinu a o jehož herectví taky nemůže být pochyb. Jinak ze začátku se film až "nehřebejkovsky" vlekl a teprve až závěrečná pointa film posunula o několik stupínků výš a mnohé v celkovém vyznění zachránila. ()
Za stovku bych na to nešla, vážení. Tímto děkuji, že nás Hřebejk přišel navštívit do školy a film promítnul. Bylo mi chvílemi líto, co všechno musel absolvovat, aby na film sehnal 20 milionů. Finance na český film se shání očividně velmi špatně. Takže promítat to zadarmo by nebylo optimální, protože jak pravil režisér po skončení projekce: "Choďte na český filmy, na jakýkoliv, podpořte je". První polovina byla strašně nudná a zdlouhavá... Měla jsem pocit, že bych stihla složit Kawasakiho růži aspoň třikrát:P Utkvěla mi emotivní scéna hádky v lese a předčítání sprosťáren. A jenom proto, že StB je delikátní téma, v mnohým stále živé, tak tomu nepřidám. Zpracováno je to velmi průměrně. Zase tu projevila česká malost... A Jarchovského slabý scénář. Nevěra, milenka, nádor, problémy s pubertální dcerou. Co dál film nabízí? ()
Galerie (25)
Zajímavosti (16)
- Snímek získal na filmovém festivalu Berlinale cenu za nejlepší film nesoutěžní sekce Panorama. Tuto cenu vyhlásila ekumenická porota. Druhé ocenění, které si z Berlína film odvezl, získal od Mezinárodní konfederace uměleckého a esejistického filmu (CICAE). (Andresito)
- Ve scéně, kdy psychiatr Josek (Martin Huba) čte báseň Jana Skácela „Píseň o nejbližší vině“, zazní árie „Scherza infida“ z opery „Ariodante“ – zpívá ji Markéta Cukrová. Obsah operetního libreta má souvislost s obsahem filmu. Tato árie je považována za jednu z nejkrásnějších a nejtěžších, kterou George Frideric Händel zkomponoval. (sator)
- Chalupa, kde se ve filmu rekreují Pavel (Martin Huba) a Jana (Daniela Kolářová), se nachází v Doubici na severu Čech. (rakovnik)
Reklama