Zpráva o Europě

Skvostná čistokrevná sci-fi, při které jsem měl letos podruhé pocit, že sleduji adaptaci nějakého klasického sci-fi románu (poprvé se mi tak stalo při Oblivionu). Kromě pro mě osobně velice lákavého námětu a kvalitních hereckých výkonů je film navíc velice promyšleně vystavěn, uvědoměle využívá konceptu found footage - reportážním charakterem a střídáním různých časových linií vytváří falešné dojmy, očekávání a překvapení. Žádná z postav navíc není idiot, což se taky počítá. Pro fanoušky pravé science-fiction, kteří ke štěstí nepotřebují nablýskaný vizuál, vesmírné bitvy, výbuchy a kupu nákladných efektů, je to absolutní povinnost. (08.07.2013)

Důvod, proč Europa Report nefunguje, se dá vyložit na principu rovnováhy, která tady v klíčových aspektech dodržovaná není. Každé výborné sci-fi na ní přitom stojí. Dva příklady za všechny. Kubrickova 2001: Vesmírná odysea (na kterou se tady okázale odkazuje) sice bývá zmiňována jako jedno z mála "hard" sci-fi, ale ten svůj vědecký racionální základ vydatně vyvažuje rozměrem mysteriózním až náboženským. Formálně je to v 2001 přítomné prakticky pořád a ten film na kontrastu emocí a chladu/ známého a neuchopitelného stojí: vesmírné lodě tančí Straussův valčík, dlouhé sekvence opravy lodi jsou zintenzivňovány zvukem (hlasité dýchání), racionálnímu vysvětlení se vzpírá závěrečný akt připomínající halucinační trip, a tak dále. Podobně District 9 (už blíž Europa Reportu). V něm se pracuje s dokumentárními prvky (hlavně první polovina), které jsou ale v druhé polovině filmu vyváženy překlopením do žánru béčkového akčního sci-fi. Zase je tam rovnováha mezi zcizující, víc intelektuální a informativní složkou a tou imerzivní a emotivní. Europa Report se sice taky pokouší o kombinaci formální odtažitosti a dramatického jádra, ale ve výsledku v tom spíš selhává. Nekomunikativnost kamerových záznamů je vyvažována přímým oslovováním diváka (velkou komunikativností) v doku-vstupech. Vstupuje tu samozřejmě do hry nelineární řazení scén z found footage, neboli dramaturgická koncepce směřující k postupně gradovanému příběhu. Europa Report ale divákovi odpírá až příliš. Na jednu stranu - a čistě intelektuálně - jde o fascinující pokus o narativní ztvárnění vědecké expedice, jejíž omezená lidská perspektiva dokázala jen zachytit koutkem oka to, po čem pátrala. Na stranu druhou je to jako sledovat přerušovanou soulož bez vyvrcholení, nebo spíš s uroněním jedné trapné kapky na závěr. A ještě jinak: pokud po nás film chce emoční investici do postav, nemůže nám je celou dobu ukazovat takhle odosobněně, a pokud se chce klasické dramatické koncepci vzpírat, musí diváckou mysl dostatečně zaměstnat jiným způsobem (formálně, intelektuálně...), na což tady ty splitscreeny, intermediální vsuvky a drobné "glitche" nestačí. (07.07.2013)

Moje minimálně sci-fíčkové srdce zaplesalo nad tím, že mě tenhle film přes počátečních pár minut bavil a nikde jsem se výrazně nezadrhla, protože jsem se absolutně nezabývala vědeckými a chemickými detaily i když připouštím, že byly zřejmě (určitě) důležité. Náhodou jsem šla až tak daleko, že jsem se mrkla, co je hydrazin. Zpracování působilo opravdu věrohodně, žádné přespříliš šokující záběry, napětí tomu také hlavně v té druhé části nechybělo a navíc se mně líbila i atmosféra, která byla o pocitech a emocích všech zúčastněných v kokpitu a to je moje parketa. Když k tomu přihodím mého oblíbence Michaela a moc sympatickou tvář Anamarie, kterou jsem už zaregistrovala v seriálu The last enemy, tak mohu konstatovat, že jsem strávila zajímavý večer, kdy jsem byla vděčná za teplo svého domova a účastním se této mise pouze vizuálně. (18.11.2013)

Já to nechápu. Nechápu, že když jsem se u toho vlastně ani jednu jedinou minutu nenudil, že mi to stejně přišlo tak, ehm... šedé! Nevýrazné, ale šíleně. A mrzí mě to, protože pomrkávání na Sunshine se mi sakra líbilo: takže jistě, jsem nesmírně rád za každé další filmové sci-fi, ale z tohoto mám pocit, že si zapamatuji akorát poprvé v (hollywoodském) životě civilního Copleyho a onen úsměvný origin sentinelů z Matrixu. (12.09.2013)

Spoilery a výmysly: Scenárista Philip Gelatt se asi tak dlouho koukal na film 2010: Druhá vesmírná odysea, až si usmyslel, že podobný film dokáže napsat taky. Protože si ale neuměl vymyslet nic vlastního, tak do scénáře nasekali motivy a nápady ještě z mnoha dalších filmů, jako je 2001, Sunshine, Koule nebo třeba Propast. Režisér Sebastián Cordero byl scénářem asi nadšen, když se ho rozhodl natočit, nicméně si uvědomoval, že tak neoriginální a přímočarý příběh, v němž členové posádky vlastní neschopností jeden po druhém chcípnou, aniž by vlastně něco dokázali, musí nějak zásadně ozvláštnit. Tak přišel s konceptem found footage. Cordero se tímto přístupem vzdal možnosti nějak výrazně pracovat s kamerou (Kubrick by se mu za to vysmál), ale rozhodl se, že si to alespoň vynahradí hudbou (!) a střihem, který si díky velkému množství kamer na palubě Europy 1, nezadá s jakýmkoliv normálním hraným filmem. Hudba je tudíž nediegetická a střih místy docela zběsilý, a kromě toho je film poskládán nechronologicky, což je prostě u found footage prasárna. Někdo sice může argumentovat tím, že film je "reportáž", ale na to můžu říct leda O RLY? Takhle žádná reportáž nevypadá:) A veškeré chyby v obraze (pixely, výpadky atd), které měly umocňovat dojem, že sledujeme reálné záznamy z bezpečnostních kamer, ve skutečnosti upozorňují samy na sebe a narušují tak kontinuální zážitek z filmu. Je to prostě nepromyšlené, bez nápadu, nudné, bez atmosféry, předvídatelné a blbě natočené. Což je nejlépe patrné při srovnání s filmem 2010: Druhá vesmírná odysea, jenž se zde na CSFD "pyšní" úžasným hodnocením 73% od 2500 hodnotících. Některé pasáže jsou v obou filmech obsahově takřka totožné (například výstup do vesmíru, přístání na Europě), ale na úrovni režijní je to jako srovnávat hollywoodské blockbustery s produkcí společnosti Asylum. A abych nezapomněl, celá posádka jsou nesympatický neschopáci, jejichž největším úspěchem je to, že někoho přemluvili, že právě oni jsou ti správní pro cestu k Jupiteru. Všichni se chovají jako mamlasové; umírají, aniž by se tím děj posunul někam dál, a pokaždé, když někdo opouštěl kabinu, tak už jsem věděl, že se s ním můžu rozloučit. Ale že by každá jedna smrt zbývajícímu týmu něco přinesla, to se říct nedá. Narozdíl od Sunshine, kde to mělo nějaký smysl, protože tam o něco skutečně šlo. (25.07.2013)