Píseň pro Martina

Někdo moc stál o to, aby se nám to líbilo, takže to zasadili do hoch prostředí, obsadili to povětšinou krásnými, nebo minimálně sympatickými lidmi, vyšperkovali to atraktivními lokacemi a luxusními interiéry. A to všechno se povedlo, byť byla tato snaha až příliš zřejmá. No, a pak tu byl příběh. Silný, jímavý, ale jaksi příliš intimní- netýkal se mě, prakticky se mě nedotknul. Sobecky jsem při jeho sledování myslel jen na sebe a na to, že alzheimera bych pochopitelně nechtěl dostat, a pokud bych ho dostal, tak bych s ním nechtěl žít. Toto poselství kvituji s povděkem, ambice tvůrců byla nicméně jistě značně odlišná. Já se ale nejsem schopen vcítit do pocitů stárnoucí švédské hudebnice. Lehké to neměla, ale hlouběji neproniknu, kdybych se snažil sebevíc. Proto jsem s tím nesplynul, a proto tomu dávám "jen" 4 hvězdy. // Jinak se k tomu filmu patrně vztahuje jeden skutečný silný příběh- představitelé ústřední dvojice k sobě patřili a byla to paradoxně paní Viveka Seldahl, kdo krátce po natáčení zemřel. Zabila ji rakovina... (26.01.2016)

Depresivní příběh o nemoci, které by se každý vyhnul velkým obloukem, ale někdy si ona sama najde někoho a pak už žel, nejde nikam uniknout. Je strašně smutné, když je člověk naprosto bezmocný a není žádná šance pomoct člověku s takovým postižením, jak jsme viděli u Martina. Nejtěžší je to asi pro ty nejbližší a já litovala Barbaru, protože na ní leželo břímě, kdy se s tím musela postupně vyrovnávat a od neopodstatněných výčitek svědomí nakonec dojít ke smíření nejen se záludnou nemocí, ale nakonec sama se sebou. Nejvíc na mě asi zapůsobila po emotivní stránce poslední třetina filmu a rozhodně i vynikající výkon pro mě úplně neznámého švédského herce Svena Wolltera. 75% (19.12.2014)

„Přestaň se mě bát. Nic po tobě nechci. Zabalila jsem všechny naše věci a dala je do podkroví nad pracovnu. Jsou na dobrém místě, i naše smutné vzpomínky. Všechna bolest, nedorozumění a dohady. Jsi teď volný. Nemusíš se mnou už nic řešit.“ Režisér mě emocionálně zasáhl už filmem Tiché srdce. Píseň pro Martina má také smutné téma, i když přístup je jiný. Divák tuší, že úvodní příjemná pasáž nebude trvat věčně. A jak muž postupně ztrácí pevnou půdu pod nohama, chová se stále dětinštěji, útočněji a sobečtěji (symbolické stažení pod vodu). Přestane na něj být spoleh, jeho veřejná reputace respektovaného dirigenta se tříští, ale v soukromí je to teprve peklo…Vzhledem ke stopáži (a už trochu natahovanému konci) je místy až trýznivé sledovat Martinův duševní rozklad, Barbařino stále větší utrpení a propadání se do beznaděje (i když divák chápe její odmítání skutečnosti). Nakonec ale musí přijít bod zlomu. Vše zlé nakonec může vést ke smíření se s realitou a přijmutí nevyhnutelného…Dávám téhle emočně náročné podívané solidní 4*. (27.05.2023)

Jsem velmi na vážkách, hlavně co se týká hodnocení, Není to zdaleka tak bezchybné, jak to možná na první, procentuální pohled vypadá. Na druhou stranu nemůžu neocenit hlavně výkon hlavní herecké dvojice, která se s tím popsasovala opravdu se ctí a hlavně za ně pálím nakonec za čtyři. Jinak další, hloupý, spoleroidní text, který doporučuju vůbec nečíst. (17.02.2015)

Film, který mi bude ležet dlouho v hlavě. Otřásla mnou samotná nemoc, která se plíživě vkrádá do kognitivních funkcí mozku – myšlení, paměti, úsudku a končí demencí. Alzheimer je krutý i tím, že postupuje u někoho pomaleji a u jiného velmi rychle. Oslovila mě láska, která může přijít a zde přišla v pozdním věku a nebyla vůbec směšná ani odpuzující. Naopak byla čistá a bylo mi příjemné se na toto vzplanutí dívat. V žádném případě mi to jako klišé nepřipadalo. Obdivovala jsem vnitřní sílu a neutuchající lásku Barbary i v těch nejtěžších chvílích. Oslnily mě herecké výkony obou hlavních postav, o něco více vynikající Sven Wollter. (31.08.2014)