Pelíšky

Jedni na Pelíšky nadávají, druzí je do samotného Nebe chválí. Každopádně je jasné, která strana vítězí a vítězí na plné čáře. Krom toho, že zdejší hodnocení přesahuje devadesátku, mávnutím oka, staly se také nejúspěšnějším českým filmem současnosti. A to nejen díky návštěvnosti a výdělkům, ale díky tomu, že je opravdu tak povedený a takových filmů je opravdu pomálu. Od České sody Jan Hřebejk pokouší štěstí ve filmu, který poprvé kombinuje vážnost a humor do jednoho. Tenkrát se mu zadařilo, v dnešní době už takového úspěchu nenabírá jako dříve. Každopádně nemůžu než souhlasit. Pelíšky se prostě a jednoduše povedly. Díky hercům, díky atmosféře a také díky skvělým dialogům, na které se i v dnešní době příjemně vzpomíná. --- Co to je? - Lžičky. - No, lžičky. To se hodí, tolik lžiček. - No pozor. To nejsou obyčejné lžičky. To jsou lžičky z umělé hmoty - lehké, ohebné, pružné. To jsou lžičky, které vyvynuli výzkumníci z NDR. (22.11.2007)

Tak som sa odhodlal a konečne som si pozrel tuto klasiku českej kinematografie. Hneď na začiatku prehlasujem, že ma to nebavilo. Nebudem to zbytočne zhadzovať, pretože toto skratka nieje môj šálok kávy, tie takzvane legendárne scény na mňa nefungujú, bavil ma len výborný Donutil, jeho lyžičky, nerozbitné poháre a ešte pár ďalších scén, ale ako celok ma to moc nebavilo, ani príbehom ani postavami. Ako povedal Bolek: Amerika je Amerika. 50% - 2* (27.01.2019)

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)

Jedno z nejlepších děl naší národní tvorby devadesátých let představuje současně jeden z mála zdařilých pohledů na rok Pražského jara a komunistické období vůbec. Pohled o to cennější, že nezkresluje a nedémonizuje žádnou z odpůrčích stran, jejichž přednosti v nezkreslujícím - protože neúprosném - stále dětském pohledu jaksi nejsou ututlávat nebo potlačovat. Chce se říci: Ano, takoví jsme tehdy také byli. (25.08.2007)

Málokdy se vidí, aby se z něčeho stala skoro ihned klasika. Na rozdíl od soudruhů z NDR neudělal Hřebejk chybu, když sáhl po knihách Petra Šabacha. "V naší nové ELEKTRICKÉ troubě?" "Aspoň tady bude chvíli řvát někdo jinej." "Drápem, vole." A těm proletářům celého světa, kteří mají něco proti, vzkazuju...ale vždyť víte. (26.07.2007)