Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Stella Zázvorková (více)Obsahy(1)
A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (1 911)
Kultovní tragikomedie, skládající se z řady volně na sebe navazujících scének ze života v naději nasáklém soumraku aniž by si to kdokoliv z účinkujících tak úplně uvědomoval. A tím se i do větší míry snad do poslední jedné zlidovělé momentky řídí. Až se skoro nenápadně hořkosladká komedie přehoupne do potemnělé a posmutnělé tragédie. Vůbec nejnepříjemnější mi ale bylo v chvílích, kdy jsem viděl v interakcích a chování postav této fresky současnost. Poškozená mentalita celé společnosti je stále více než viditelná. Spolu s Jiřím Kodetem by měl člověk chuť se pak znovu ptát: "Ty máš ve škole tu ruštinu. Jak se řekne rusky ´hajzlové´?" ()
Jest zajímavo dosledovati novou prequelovou trilogii Zahradnictví a celou tuto událost letošního roku završit reprízou oblíbených Pelíšků. A shledat, že Pelíšky zestárly. Zatímco v trilogii se pracuje s postavami ze široka, před našima očima stárnou, vyvíjejí se, prožívají dvě totality i osobní příběhy nejen milostného charakteru. A v Pelíšcích jen lákáme na zkratkovitou podívanou, jež byla sice důležitým dílkem mozaiky o naší minulosti, leč nikoli absolutním a definitivním pohledem na mytizované události osmašedesátého. Tedy co zůstalo? Ach ano, to charakterní sólo milovaného Kodeta. Ale příběh o domácím tyranovi je již naší kultuře velmi dobře znám a máme na paměti již Haasovu nebo Marvanovu kreaci. A samozřejmě nikdy nezapomene na zpracování Dreyera Pán domu aneb Tyranův pád, klenotu dánského filmu roku 1925. ()
Myslím, že tenhle film není určen ani tak pro ty, co tehdejší dobu zažili, jako spíš pro ty, co zažili všechny ty svoje fotry komouše a antikomouše, jež dotyčná doba stvořila. Na každém sídlišti se hlavně v devadesátých letech "totalitní dědci" vyskytovali hojně a kdo to nezná, ten si bezmála geniální vtipy a narážky se svěřováním nástěnky, anarchistickým nokem a soudruhy z NDR patřičně neužije. I bez přítomnosti stínu socialismu však zůstávají Pelíšky výbornou komedií, která stojí na až neuvěřitelně povedeném obsazení - co postavička, to perla... ()
po revoluci vzniklo hodně filmů, ale jen pár se jich zapsalo do podvědomí lidí tolika hláškama (..já jsem přesvědčen, že kdyby mi chrstli vařící olej do ksichtu, tak se ona bude co? bude se smát! a otci na očích se tahá s největším exotem v okolí!). tvůrci se ,,nešetřili" a role napsané pro M.Donutila, B.Polívku, J.Kodeta atd., atd. jsou geniální. a také díky nim, jednou i nastupující generace bude vědět, že existovali soudruzi a že byl nějakej rok 1968. jak hlásal J.A.Komenský - škola hrou! komedie pro všechny bez rozdílu věku a politické příslušnosti. ,,to bude asi od soudruhů rodičů!" ()
nejraději mám Gagarinova bratra:-) Centrofixa Masaříková z Píšťan, která má oblíbený seriál Divoký anděl a oblíbeného herce Boba Marleyho, s nadhledem a objektivností, vlastní jejímu věku a národnosti, vyplivla svůj názor: "odpad! Nudný film, trápny humor". Myslím, blbko, že trápná jsi ty. Některý humor je prostě pro starší a chytřejší, víš? Zkus třeba něco jednoduššího, Teletubbies nebo reklamy, to bys mohla dát:-)) ()
Galerie (31)
Zajímavosti (120)
- Hned druhý den se ztratil scénář s režijními poznámkami. Nakonec se našel mezi rekvizitami. (dinamit_1)
- V závěrečné scéně filmu drží Michal (Michael Beran) tužku z Anglie a má na sobě Elienův (Ondřej Brousek) rolák. Nakousnutá jablka jsou navíc odkaz na Šabachovu knihu, ve které hlavní postava neustále pojídá jablka. (Moname)
- Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským měli původně vymyšlený vtip, během kterého měla k Evě (Eva Holubová) přijít na oběd trojice nápadníků během jedné neděle. (Hřebejk: "... odejde jeden, vyndá další knedlíky, odejde druhej, vyndá další knedlíky..."). Nakonec ale dospěli k lepší variantě - Jarchovský: "Řekli jsme si, že radši tenhle fór obětujeme, protože když namlouvací obědy rozprostřeme v čase, když bude ženichy hledat celý film, až skončí u otce Krause, povine se nám to filmem jako červená nit a na diváka to bude působit dojmem příběhu, jakési pevné story. Ovšem odhalit tenhle banální trik, který dává pocit kontinuálního souvislého příběhu, nám trvalo osm nebo devět verzí scénáře." (NIRO)
Reklama