Ucho

Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989.   Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu.   Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil.   Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali.   Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet.   Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... (15.09.2022) (méně) (více)

Nejsilnější filmová výpověď o atmosféře 50. let u nás, nazírající na danou historickou etapu trochu jiným rastrem než Jasného Všichni dobří rodáci či Menzelovy Skřivánci na niti a jakoby antitezí k budovatelským a povinně optimistickým filmům z těch let... Je zajímavé srovnávat realitu zobrazovanou propagandisticky a realitu, jejíž umělecké ztvárnění bylo umlčováno a zavíráno do trezorů a které z odstupu reflektovalo složité mechanismy doby... Kdybychom měli Kachyňův a Procházkův film zařadit kontextově, je jisté, že každého diváka ihned napadne éra politických procesů 50. let, u nás rozpoutaných podle totožného schématu procesů a čistek v Sovětském svazu let třicátých. I když o bližší dataci nepadne ve filmu nikde ani zmínka a vládne příznačné (a skoro se chce napsat i přízračné) filmové bezčasí (umocněné navíc světem politické smetánky, jejíž večírky, bankety a pitky skutečně punc bezčasí nesou z podstaty věci), tušíme v houstnoucí atmosféře v ústřední herecké dvojici snímku rysy konkrétní historické události - někoho z blízkého okruhu Rudolfa Slánského. Vykonstruovaný politický proces s generálním tajemníkem KSČ (proces měl příchuť paradoxu, neboť Slánský byl jedním z těch přímých organizátorů komunistického teroru), který byl konán na přímý popud Stalina (který chtěl primárně zastrašit potenciální následovníky Tita v bloku sovětských satelitních republik) a cílený byl čistě antisemitsky (většina obžalovaných byla židovského původu včetně samého Slánského), jelikož Rusům se nepodařilo při volbách v Izraeli roku 1949 to, co se podařilo o rok před tím u nás a Stalin tak pragmaticky budoval propagandistickou pozici směrem k arabským zemím... Ucho má však ještě jednu intimnější a o to zajímavější rovinu - jeho scénárista, známý český spisovatel Jan Procházka, letitý reformní člen KSČ a dokonce osobní poradce prezidenta Novotného a člen ÚV, byl sám v roce 1967 vyloučen z komunistické strany a hned po dosazení nomenklaturních kádrů na začátku normalizace proti němu byla vedena silně štvavá kampaň. V televizním pořadu Svědectví od Seiny byly proti němu použity i ODPOSLECHY z bytu profesora Václava Černého - a máme tu Ucho, které zasahovalo a ovlivnilo (dá se předpokládat, že podobně jako ve filmu) i život samých tvůrců filmu (Jan Procházka mediální tlak, zřejmě přípravu dalšího monstrprocesu, nevydržel a po svém zatčení zkolaboval a ve vězení zemřel...) - a to na začátku nesrovnatelně mírnějších 70. let... Ucho je skutečně unikátní film (komorní, ale přesto s celospolečenským dopadem, používající moderně působící prvky - např. originální použití subjektivní kamery autentizující divákův prožitek), který zřejmě věrně (je to tak absurdní a odtažitá doba-a to před pouhými padesáti lety!-že se lze jen těžko vcítit, podobně jako třeba u snímků o holocaustu) odráží dusnou dobu 50. let. Jaké to byly pohnuté časy, zrcadlí věrně tahle v podstatě smutná okolnost - Klement Gottwald vydal svého blízkého přítele Slánského do rukou StB a prokurátora Urválka až po přímých výhrůžkách Rusů, že když před lidovým soudem nestane Slánský, půjde tam on... Podobné filmy: Skřivánci na niti, Všichni dobří rodáci, Žert (08.01.2009) (méně) (více)