Spartakus

Sdílím nadšení. Exploatační seriálová verze legendárního Spartaka, která ale vůbec není blbá. Xena, šukačky, intriky, lehce třístovkový akční vizuál podpořený CGI masem a krví (nakonec beru - hlavně že je to na TV poměry nevídaný brutál), zdegradovaná římská smetánka, nestydaté a krvežíznivé občanstvo, nasvalený buzáci, parádní herecké výkony (#1 - John Hannah jako mocichtivý Batiatus), ale především: čím dál zajímavější zápletka s řadou překvapivých zvratů a působivých momentů. Několik prvních dílů mi to ještě úplně nesedlo - Spartaka pronásledoval přízrak Douglase staršího, byl z něj neposlušný usmutněný hodňák, no prostě mi moc nevoněl a děj ještě nebyl tak chytlavý (dobrá tu ale byla ta podsvětní temná vsuvka). Ale pak už to kopalo řiť víc a víc a posledních pár dílů jsem musel vidět tak těsně za sebou jak jen to šlo. I ten Andy Whitfield si mě nakonec získal (a homoprototypní Crixus už mě tolik nesral:D). Takže i přes ten horší rozjezd je BLOOD AND SAND nakonec ’u Jupiterova ptáka’ dobrá podívaná. 8,5/10. (28.10.2010)

Mám-li psát upřímně, musím přiznat, že žánr historického filmu mě vždycky bavil, ale je ovšem jasné, že rovněž každá filmová historie je přizdobená fikcí. Spíše si kladu otázku? V čem se liší tato nová adaptace v konečném výsledku od okázalé verze Stanleyho Kubricka? Záměr tvůrců byl patrný, po vizuální stránce co nejvíce fascinovat brutální akční smrští a počítačovými triky. Nicméně v obou případech toho bylo někdy příliš. Po pravdě řečeno, je nanejvýš obtížné hodnotit i zdejší historii, poněvadž stejně nikdo neví, jak to doopravdy všechno bylo. Z tohoto důvodu není potřeba dodávat, že tady o tu reálnou historii šlo až v druhé řadě. Inu což, je třeba dále říct, je evidentní, že se tvůrci rozhodli vytvořit ze Spartaka jakousi dravou šelmu, která se téměř po kolena brodí v krvi, je o to zajímavější, píšu-li o jeho myšlení, že mu dali i sociální rozměr. Co vlastně se tady podařilo a hlavně co za to stálo. Tak určitě obsazení, kde není slabé místo v hlavních rolích. A v další řadě mě zaujal heroizující Spartakus v podání Andy Whitfielda a notně přispěl k tomu, že mě to začalo opravdu bavit. Jakkoliv je to absurdní, tak se rval s životem (či o život v bolestném konci) jak ten skutečný Spartakus. A nelze se nezmínit ani o skvělém herci, který si mě získal, Manu Bennett v roli Crixe, jehož postava odvedla bravurní práci. První díl v první sérii byl takový krapet nuda, prostě nic moc, ale od druhého dílu se dojem lepšil. V tomto smyslu se seriál i se svými poklesky vydařil. (04.10.2013)

Ve Spartakovi jdou tvůrci s úpornou snahou cpát do každého záběru krev, sex a když ani jedno nelze, tak alespoň vulgarismy tak daleko, že to hraničí se směšností. Neboť vše je podířízeno tomuto cíli a vše ostatní je druhořadé. V některých scénách spolu například dvě postavy hovoří co dál a na pozadí někdo jen tak mimoděk souloží. Všechny tyhlety efekty působí jako (marná) snaha zamaskovat banální prázdnotu příběhu a milostných dialogů typu:,,Měl jsi pravdu, že není jednoduché někomu useknout hlavu.“ „Naučím tě to.“ A jednotlivé postavy taky nejsou žádní Hamleti (psychologicky, ani herecky a konec konců ani mentálně). Samotný Spartakus a ti ostatní dobří připomínají svým charakterem Rychlé šípy, jen místo sbírání bobříků sekají římanům končetiny. Záporáci jsou pak pochopitelně jejich přesný opak. Smějí se když z někoho stříká krev atd. Nějaká hlubší psychologická studie zla nehrozí. Nejslabší z HBO. (16.11.2012)

Blood and Sand začíná jako laciné historické béčko. Zmateně se intrikuje, nechybí velká láska a kupa nespravedlnosti. S postupem času se však ukáže, že seriál nabízí více než jen možnost ukojení základních lidských pudů (nadrženost a nasranost) a rozjede několik příběhových linií, které fungují samostatně a navíc se časem protínají v pamětihodných okamžicích. Zdání tedy klame, první série je chytřejší než její cílový divák (buran od pásu posrávaný nadřízenými a bez pravidelného sexu), kterému k uspokojení stačí prvoplánové trademarky seriálu (neustálé šukání a smrt utlačovatelů). Přitom hlavní síla seriálu je úplně někde jinde. Postupné přiblížení Crixe, hlavního oponenta Spartaca, divákovi přes jeho vlastní problémy a vztah s éterickou Naevií, to je skutečná genialita tvůrců. Jejich rivalita a souboje jsou pak pro diváka neskutečnou hrou nervů, protože fandí vlastně oběma. Dalším překvapením jsou nečekaně chytré twisty, slizký Batiatus a jeho hra na všechny strany a samozřejmě souboje v aréně, které mají vždy hutnou atmosféru. Velkou slabinou je však účast Lucy Lawless, která je definitivně tou nejtragičtější seriálovou herečkou. Vengeance doplácí na dvě vynucená přeobsazení postav. V případě Spartaca sice našli typově podobného herce, bohužel má oproti původnímu tak poloviční charisma Jeho aura vůdce, který povstal v aréně z písku a krve je pryč. Whietfielda je velká škoda. Přeobsazení postavy Naevie (V dnešní době peníze? WTF!) je však větším průserem. Z jemné víly je najednou vykulené strašidlo s agresivním vystupováním a chutí po krvi, což její odvlečení od Batiata skutečně neobhájí. Od narození byla otrok. Tomu se nedá říkat vývoj, ale změna charakteru. Tím padá i síla jejího vztahu s Crixem, který vlastně rozjíždí celou sérii. Nadměrné množství záporných postav také ničemu nepomáhá. Všichni jdou po všech a na konci na to většina dojede. A co jako? Úplně největším kiksem jsou anonymní souboje v aréně dělané jen na efekt. Koho to zajímá? Útěk z Capuy do volného prostoru tomu také nepřidává, tzv. syndrom 2. série Prison Break. Stísněnost totiž dělá atmosféru. Navíc finále nesahá tomu prvnímu ani po kotníky. War of Damned přináší lehké oživení v podobě lepších soupeřů v podobě Crassa a Caesara a také konečně pořádnou nymfu v postavě Kore. Gannicus definitivně zastiňuje Spartaca a z Naevie je už úplně někdo jiný. Souboje proti desetinásobné přesile s maximálně jedním škrábnutím jsou sice hnané až na samotnou hranici uvěřitelnosti, ale co se týče emotivnosti pořád fungují. S blížícím se koncem se série vrací ke kořenům a slušně graduje v trpký konec, který paradoxně navozuje přesně ty pocity, které se mu celou dobu dařilo krotit. Otázkou zůstává, o kolik by byl seriál lepší s Whitfieldem, původní Naevií a možná důstojnějším koncem pro některé postavy. Každopádně pro současné obyvatele Říma to musí být peklo. 1. série: 75%, 2. série: 55%, 3. série: 65%. (21.10.2014)

Velmi trapné.... Spartacus je podbízivé dílo, kopírující hit 300 tak okatě, drze a nápadně, že z toho jde rozum stát. Některé scény jsou prakticky identické, jen o hodně laciněji vyhlížející. Stejné kostýmy, stejný boj. Příběhově půjde očividně o 300 slepené s Gladiátorem... nezájem. (Po dvou dílech.) (27.03.2010)