Režie:
Josef MachKamera:
Jan StallichHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Josef Bek, Eva Klepáčová, Alena Vránová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Bohuš Záhorský, Stanislav Neumann, František Filipovský, Josef Vinklář (více)Obsahy(1)
Princezna Dyšperanda a její služka Káča by se moc rády vdávaly, nemají ale za koho. Když se objeví jakýsi myslivecký mládenec a nabídne, že jim sežene ženichy za pouhý podpis vlastní krví, děvčata příliš neváhají. Jenomže ten vykutálený panáček byl ďábel a ony se mají smažit v pekle! Naštěstí je tu ještě vysloužilý voják Martin Kabát, který se nebojí ani čerta a nehodlá mu ty dvě nevinné duše nechat grátis... Nestárnoucí pohádku natočil v roce 1956 Josef Mach podle divadelní hry Jana Drdy, který s režisérem spolupracoval na scénáři filmu. Kostýmy i stylizované ateliérové dekorace nesou pečeť nezaměnitelného rukopisu svého autora – malíře a ilustrátora Josefa Lady. (TV Prima)
(více)Recenze (441)
Jubilejní šestistý šedesátý šestý komentář věnuji s láskou Martinu Kabátovi a jeho boji s mocí nepozemskou. Dospělému a lidskému příběhu v pohádkových kulisách. Nepohádce, která kromě vynikajích vtipů obsahuje taky hodně k zamyšlení. Ano, Drda se dá vykládat tendenčně, ale jako autor je především humanista. ... "Zpitomět lidi, udělat z nich zbabělý, ustrašený zvířata..." Takhle to peklo válí, co svět světem stojí! A je docela jedno, jestli se v tom pekle zdraví Heil, nebo Práci čest. ()
Absolutně nechápu, jak může někdo jedné z nejkrásnějších, nejvtipnějších a nejčeštějších pohádek všech dob dát méně než pět hvězd. Tohle je absolutní česká pohádková perla, na které vyrostlo několik generací a pár dalších ještě určitě vyroste. Když se člověk podívá na pohádkové výtvory porevolučních let, chce se mu ronit hořké, ach tak přehořké slzy. ()
Když máte vtipný scénář a přesvědčivé herce, a ne pajďuláky z různých Ordinací, stačí vám i papundeklové kulisy a vznikne majstrštyk. Vynikající dialogy, načasování scén, příjemný nadhled, a nakonec i nějaké to pohádkové ponaučeníčko... Nehledě na to, že scény v pekle jsou skutečně strašidelné, a to tvůrci použili jen červenou lampu a tři baleťáky! Prostě kdo umí, ten umí. ()
Miluju pekelný mariáš, miluju mrzuté řeči otce Školastika, miluju milého anděla Teofila a zlého Dr. Solfernusa, miluju neústupnou princeznu Dišperandu a odvážného Martina. Pohádka je velmi odlišná svým způsobem natočení a celkově je naprosto odlišná od ostatních. Hlavní dominantou jsou výborné kulisy, rekvizity a kostýmy ve stylu Josefa Lady a opravdu kouzelná hudba. Pro mne jedna z nejoblíbenějších pohádek, a proč ? no protože vybočuje z davu pohádek a je originální ! ()
Galerie (17)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (20)
- Mezi herečkami, které se ucházely o roli Káči (Eva Klepáčová), byla například i Dana Medřická. (Mackin)
- Čert doktor Solfernus (Vladimír Ráž) se objevil také v inscenaci Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1976), kde ho ztvárnil Alexej Gsöllhofer. (M.B)
Revoluční film udivující zázrakem Vinklářova rozdvojení – tolik k nejstaršímu dojmu z dětství. Nutno říci, že dojem z tohoto filmu ladovské virtuální reality se s každým dalším zhlédnutím zlepšuje. Musím také použít sousloví, o němž jsem myslel, že ho nikdy nepoužiji, totiž „herecký koncert“ všech zúčastněných. U mne zde hrají prim pánové Vojta, Smolík a mladý Vinklář, dostává mě Dišperanda Aleny Vránové, kteréžto princeznovské rozpětí (Krasomila - Dišperanda) je prostě kolosální. Kupodivu inteligentní a opravdu vtipná antiduchovní propagace podřadné manuální práce. Kupodivu, ani Martin Kabát coby personifikovaná apologie křupanství, dokonale obsazený soudruhem Bekem, jemuž hrdost na to, že neumí číst, sálá z očí, ani "správné děvče od rány" Káča, toužící po chudém chalupníkovi "vod Berouna", neubírají této selance o napravení zastaralých živlů na půvabu. Ostatně Kabátův smysl pro etiketu, jakož i vrcholné vyjádření dragounské etiky ("a to né, to sakra né!") budí sympatie, nehledě k setkání s tremendem, které „i Káču porazilo“. Pokud je mi známo, jedná se na příští půlstoletí o poslední filmovou pohádku, v níž jsou silným hráčem vedle mocností pekelných také mocnosti nebeské. A Peškova expresivní belzebubská kreace ("to je blaho... celej svět schramstnu do své tlamy") zůstává doposud nepřekonaným zpodobněním ďábla v jeho podstatě. Na tom nic nemění ani podařená "zápaďácká" stylizace jeho věrných, ani Vinklářova nonšalantní dišputace s otcem Scholastikem nebo rozprava o duši mezi Solfernem a Kabátem. Za pozornost stojí srovnání trojúrovňovosti ďáblů zde a v Čert ví proč: narozdíl od tamního modelu přímého vzestupu (viz můj komentář) zde máme po přechodu od nejnižší úrovně (hnojaři v Čertově mlýně) k té vyšší (stojící u trůnu) jakýsi zvrat v postavě samotného Belzebuba, zřetelně ztvárněného jako tupou hmyzí obludu, čiré zlo, totiž čirou rozšklebenou hltavost. Podotýkám, že není v jiné české filmové pohádce zpodobnění arcisatanáše, které by mohlo protikladným zjevům v těchto dvou filmech konkurovat (totiž pokud jde o otázku, co je ďábel; třeba Heřmánek ve S čerty nejsou žerty je jiný případ). Přetahování o úpisy v pekle pak zřetelně odkazuje k mnichovské katastrofě (přesněji řečeno ke zřízení Protektorátu coby jejího důsledku), což je trefné, leč za cenu zboření logiky děje. A propo, mocnosti nebeské: máme tu jen pokryteckého poustevníka, s nímž se dohaduje dětinsky přecitlivělý anděl. Ve finále se ale přece jen ukáže, kdo má poslední slovo. Příhlednout je třeba také k tomu, že jak anděl, tak sprostný laik, křupan Martin Kabát, se oproti Scholastikovi hlásí k pravé křesťanské zbožnosti – alespoň v ústřední věci (Kabát: „...to bych se musel ale strašlivě mejlit“ v konfrontaci s poustevníkovým římskokatholickým: „říkám-li to já, tak je to definitivní“). Z tohoto hlediska se pak Kabátem prosazené „pokáníčko podle mýho gusta“ jeví jako zajímavé slovo do pranice theologických disputací. Avšak pokud jde o to, co s hříšnými ženskými, je třeba dát za pravdu svatému poustevníkovi: „bodejť by ji rarach sám napích na nejšpičatější... tento...“ () (méně) (více)