Záhada Blair Witch

Vidět film v době vzniku, byl bych určitě spokojenější, ale v roce 2023 musím říct, že to největší kouzlo Blair Witch je jaksi pryč a potkal ji podobný osud jako třeba rozhlasovou Válku světů. Na film se určitě dá dívat, ale nelze si ho užít jako v roce 1999, kdy šlo o něco opravdu jedinečného. Moje chyba, vím, ale na druhou stranu původnímu King Kongovi, Hitchcockovu Psychu nebo Čelistem se tohle nestalo. Nicméně Blair Witch rozhodně nemůžu upřít hutnou atmosféru během nočních scén, při kterých jsem se opravdu snažil ani nemrknout, abych zahlédl něco... No... Co tam nakonec (vidět) nebylo. (03.05.2023)

Takhle se tvoří kult. Dobrým nápadem, propracovanou kampaní a koncem, o kterém budete diskutovat ještě pořádně dlouho po titulcích. První zhlédnutí doporučuji v noci o samotě, nikdy na to nezapomenete. Závěrečné tři minuty jsou pro mě dodnes vrchol děsu. Zkoušet působivost situace ale ani po letech zatím nehodlám. (24.12.2004)

Horor je možná jediný typ filmů, které zas tak s radostí na tváři vidět nemusím, možná hodnotný jako některý německý romantický snímek, co si nechají na nedělní odpoledne na Primě a ještě na něj nedají ani jednu upoutávku. Jenže je tu jedna jediná změna a tou je právě Záhada Blair Witch. Očekával jsem masakr a řekl bych, že jsem ho koneckonců dostal. Tento film je dle mého nejnápaditějším filmem za posledních pár let dozadu. Teď ho dokáže překonat maximálně tak Cloverfield. Ona reklamní kampaň, která donutila na divákovi snést fakt, že všechno se stalo, že všechno co se zde odehrává je vlastně z videokazet, které se našly v samotném lese je opravdu pozoruhodná. Šel jsem do tohoto filmu s tou myšlenkou, že uvidím dokument, který navždy změní můj život a musím dodat, že se to tak stalo. Autoři dokázali nemožné. Za málo peněz hodně muziky, ale tak moc muziky, že to ani oni sami nemohli čekat. Celý autentický příběh je natolik zajímavý, že nejde od filmu odtrhnout oči. A samotný konec přinutí diváka přemýšlet. Přemýšlet nad tím vším. No a přitom je odpověď na něj už v samotném začátku filmu. Jen to chce pořádně poslouchat. Upozorňuji, že jsem film viděl s tím, že to je opravdu skutečnost, že se to opravdu stalo. Žádná fikce. Byl jsem autory neskutečně oklamán, ale jsem za to rád. I když i to je málo. Znám případ, který na tento film šel do kina, letního, které se v našem městě nachází uprostřed lesa. Jakmile film skončil, šel s rozporuplným pocitem SÁM lesem domů. Prošel si peklem, věřím tomu. Už já jsem si jím prošel, když jsem, to, všechno viděl v pohodlí domova. Tejden jsem nemohl usnout...Až tak mě tento film poznamenal. Jediný opravdový horor, u kterého jsem se nedokázal smát, jen tupě zírat a mít strach z každého pohybu větve. Když si to tak uvědomuju, já jsem z toho filmu vlastně byl docela dost slušně na prášky. Přitom se to nezdá, ale pochybuju, že by o něm někdo něco neslyšel. (20.01.2008)

Phileasi Foggovi vynesla sázka balík liber a indickou krasavici. Mně sázka zkrátila život minimálně o dva roky. Je to už nějaký čas, takže se směle přiznám k jedné z mnoha mou osobou spáchaných hovězin. Dlouho poté, co příběh zbloudilých studentů oběhl kina, aniž jsem ho zaregistrovala, jsem trávila víkend na chatě s partou podobně švihlých přátel. Dlouhý večer přímo nabádal k nějaké nepředloženosti a netrvalo dlouho a čísi třikrát prokletá ruka se natáhla po disku se ZBW. Předem navrčená ("nechápu, co na hororech může lidi tak děsit, dneska každej nechává po celým baráku rozsvíceno, sotva venku praskne větvička") jsem se připojila. Doběhly titulky a rozhostilo se ticho. Po chvíli kamarád povídá: "Lidi, jsem zvědavej, kdo by teď dokázal dojít pro pivo." Na vysvětlenou: do hospody to bylo dva kilometry lesem. Hádejte třikrát, který magor opovržlivě prohlásil něco o srabech a zvedl se s tím, že pro zlatý mok teda zaskočí, když pánové tvorstva mají v kalhotách. Sázka byla uzavřena a já jsem pevným krokem vykročila do tmy. Na kraji lesa krok zakolísal. Po dalších pár metrech klopýtl. Mozek nařídil kroku, ať se srovná, tepu, ať se zklidní, a zubům, ať přestanou cvakat. Krok, tep a zuby sdělily mozku, co jim může, nicméně mozek dělal co mohl, aby udržel tělo v pohybu a přesvědčil ho, že všechny zvuky má na svědomí vítr nebo malá zvířátka. Dohnal rozklepané tělo až k občerstvovacímu zařízení, kde se mě hospodský starostlivě zeptal, zda mi něco není. Nepřesvědčivě jsem zamumlala něco o nastupující chřipce, "v týhle době je toho všude plno" (byl červenec) a k pivu mi byla přihozena slivovice ("to vás postaví na nohy"). Postavit na nohy jsem potřebovala jak sůl, když po sto krocích zpáteční cesty něco zavrzalo vedle mě. Div jsem si nevyrazila lahvemi zuby a znatelně jsem zrychlila. Po další zhruba stovce mi těsně před nosem vzlétl rozespalý pták. Nadále jsem už kroky nepočítala, v tom poklusu to ostatně ani nešlo. Když po mé levici něco dutě zahoukalo a poté se ozvalo praskání větví, povolilo mé chatrné sebeovládání definitivně a zbytek cesty jsem zvládla tempem, které předčilo všechny medailové výkony Marion Jonesové. Osazenstvo chaty, vyhlížející můj návrat z oken, se nestačilo divit, když jsem dveře spíš vyrazila, než jimi prošla, hodila nákup do plenéru a vrhla se do nejbližší mužské náruče pramálo se starajíc, zda je to ta, do které patřím, s následujícím sofistikovaným projevem: "J-j-já už t-tam n-n-nikdy n-nejdu!" Ano, moji milí - tohle dokáže strach. Tohle dokáže Blair Witch. (24.04.2008)

filmová imitace autentického videozáznamu se během let stala už zavedeným trendem, nicméně tehdy se jednalo o průkopnický experiment. nejlepší filmy pokračující tradice se Záhadou Blair Witch nechaly inspirovat (Monstrum, REC atd.), horší filmy se vydaly cestou polopatické doslovnosti (Paranormal activity), už to samo o sobě svědčí o významném a dodnes působícím vlivu. pod vrstvou naprostého, sotva snesitelného neumětelství filmu přetrvala stálá kvalita jakési nejednoznačnosti, nedořečenosti. divákovi jsou předkládány možnosti a indicie, nikdy finální odpovědi, dostává vodítka a nástřely různých, znepokojivých možností, z nichž lze vyvozovat pádné závěry. definitivní rozřešení ovšem scházejí. aura tajemství zůstává zachována, a proto i atmosféra filmu na diváky působí i jistou dobu po jeho skončení, usazuje se a vstřebává. nese v sobě motiv krutého trestu za zvědavost, za snahu tajemství odhalit, a tak vyvolává bázeň, opatrný respekt ke všem tajemstvím, zapovězeným skutečnostem a okultním jevům - pocity, které spolu se sžírající zvědavostí cirkulují v duších pravověrných hororových diváků a garantují silné zážitky u silných filmů. /// sledovat Záhadu Blair Witch v tehdejší atmosféře, když tolik ostatních diváků věřilo či chtělo věřit autenticitě filmu, nelze popsat. velice lituji, že tyto okolnosti jsou neopakovatelné. (02.09.2012)