Přítelkyně z domu smutku

pro me nezapomenutelny film. pri vzpomince si uplne predstavim sede kousave deky a beznadej, pretvarku. prekvapive kazdy dil mel neco do sebe a postavy ho perfektne ozvlastnovaly. kazda vezenkyne mela svuj osud, a rozherat ho na tak malym prostoru neni zrovna jednoduchy. kdyby se i dneska tocily takovy serialy :( (06.11.2005)

Zvlášť v prvních dvou dílech je atmosféra tak hustá, že sem si připadal, jak kdybych v tý cele byl taky... ta bezmoc, kdy si s vámi osazenstvo věznice dělá co chce a postupně vás dostane až na dno, to bylo vykresleno perfektně, hlavně díky Ivaně Chýlkové. Ale všechny ostatní herečky jí zdatně sekundují. Tíseň ze začátku se sice nepodaří udržet až do konce, ale to nic nemění na tom, že je to jeden z nejlepších porevolučních seriálových počinů. (12.11.2009)

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% (12.01.2007)

Ivana to tady zvládla vážně perfektně. Já když jsem se na to díval, tak jsem byl v té komurce kam ji zavřeli s ní. Bylo to i zábavné hlavně díky Růžičkové , no a Bohdalové mi bylo i líto. Taková chudinka, HLOUPUČKÁ, MILUČKÁ, ale k sežrání. No a Růžičková rovná se v tomto seriálu:komunistická svině a udavačka.Pani Růžičkovou ale jinak miluji a bez ní si správnou českou komedii ani nedovedu představit. (04.03.2006)

Naše herecká extratřída v plné polní. To,co tady předvádí dámy Bohdalová, Chýlková, Růžičková, Boušková, Blanarovičová, je v české seriálové tvorbě unikátní. Výhodu měly v silném scénáři Evy Kantůrkové, který vychází z autorčina vlastního pobytu ve vězení. Takové postavy a příběhy by žádný scénárista nenapsal, tohle dokáže jenom život. Osobně se mi nejvíce líbila postava Jany Bouškové (když třeba vypráví Martě jak zapíchla svému milému nůž do břicha a přitom říká: "Paní Marto, vy nevíte, co je to láska!"). (04.08.2011)